wz
 

Skautský oddíl Velena Fanderlika

 

 

 

Pamětní deska

umístěna na

oddílovém

Slibovém pahorku

k pietě života a díla skautského vůdce

bratra Valla - Šípa

 

In memoriam

povýšen

do hodnosti

podplukovníka

čsl. armády,

vyznamenán

mimo jiné

Zlatým

Junáckým křížem, Československým

válečným křížem

1939

a Štefánikovým

pamětním

odznakem

I. stupně.

 

 

   Cesta za filmem Píseň mládí

 


Někteří čtenáři ČINu, z dob kdy měl ještě papírovou tvář, si možná vzpomenou na opakovanou snahu redakce informovat o prvním československém celovečerním skautském filmu „Píseň mládí“.

Natáčet se začal v létě roku 1938. Film měl premiéru o dva roky později, už v zásadně rozdílné politické situaci a také v úplně jiném státním útvaru než v jakém začaly první práce na něm. K nezáviděníhodné historii „Písně mládí“ se snažil ČIN poutat pozornost zvláště počátkem devadesátých let. Samozřejmou snahou bylo, a to nejen autorů tehdejších článků, ale celé redakce včetně jejich přátel, zjistit jaký osud kopie filmu potkal. V průběhu půlstoletí se s filmem mohlo stát mnohé. O tom, že byl po archivech bezúspěšně hledán už v těsně poválečném čase, svědčí zpráva kulturní komise výchovného odboru Junáka z roku 1947. V časopisu skautských vůdců „Činovník“se o filmu, mimo jiné, říká: „…Počátkem války natočený film „Píseň mládí“ je nezvěstný (ostatně stejně by bez podstatných změn dnes nevyhovoval)...“ Což svědčí také o tom, že ten kdo v roce 1947 tento soud (ostatně výstižný posudek, jak uvidíme) na filmem vyřkl jej musel v roce 1940 vidět.

Hned z kraje devadesátých let se však nezvěstnost filmu podařilo vyvrátit. „Píseň mládí“ byla (a stále je) uložena ve filmovém archivu. Odborníci, a historici na naší filmovou tvorbu, (mezi nimi známý pan Čáslavský) kteří „Píseň mládí“ shlédli, soudili že je pro uvedení v televizi nebo v kinech naprosto nevhodná, byť třeba jen jako pamětnický nebo klubový film. Upozorňovali na to, co před nimi – v roce 1947 – zmínila, ale blíže nedefinovala komise výchovného odboru Junáka, že svou jednak „protektorátní“ a dále silně militantní ideou by prý film „Píseň mládí“ mohl současnému skautingu spíše uškodit než jej podpořit a propagovat. Navzdory tomuto odsudku se redakce ČINu nevzdávala naděje, že se ji podaří projekci filmu pro zájemce o skautskou historii uskutečnit. Následně byla plánována beseda, která měla seriál předchozích článků završit. Přes nemalé snahy se tento záměr redakci ČINu nikdy nezdařil.

Teprve nyní, po téměř šestnácti letech, byli členové původní redakce ČINu, s mnoha dalšími hosty, pozváni na shlédnutí tohoto jim dosud unikajícího filmu. 13. března 2006 totiž zorganizovala novou komorní premiéru filmu pražská družina oddílu Velena Fanderlika. Hlavní zásluhu na této události má však vnuk prvorepublikové skautské legendy bratra Bedřicha Vally - Šípa. Jmenuje se Jan Valla a kopii filmu „Píseň mládí“, přetočenou na videokazetě, získal od Národního filmového archivu jako studijní materiál, se speciálním přihlédnutím k tomu, že jeho děd, plukovník Bedřich Valla byl jedním z významných iniciátorů a tvůrců vzpomínaného filmu.

Než se však dostaneme k samotnému reportování o projekci „Písně mládí“, neuškodí, když alespoň krátce připomeneme jak se s historií filmu v minulosti seznamoval ČIN a lidé kolem něho.

Přibližně v polovině šedesátých let minulého století, při táboření a skautských výpravách v Měsíčním údolí u Vlašimi, získali někteří muži (tehdy velmi, velmi mladí) kolem budoucí redakce ČINu základní povědomost o tom, že prvním skautským celovečerním filmem nebyl – jak se doposud tito mladíci domnívali – Novákův a Kaválkův snímek „Na dobré stopě“. Ale film, jehož jméno si již nikdo z těch, kteří na něj upozorňovali a vzpomínali, nedokázal vybavit. Měl se natáčel v roce 1938, tedy celých deset let před „Dobrou stopou“. To věděli pamětníci z kraje Měsíčního údolí bezpečně. Protože to byl rok, kdy bratr Bedřich Valla - Šíp se svými dejvickými skauty do Měsíčního údolí nepřijel, „neboť byl na Lužnici na tom filmování“.

Informace pamětníků aktivit skautů bratra Vally v kraji Měsíčního údolí, mezi nimiž nechyběla ona udivující zmínka o natáčení filmu z jejich táborů, opět oživly když se už značně zestárlým mužům ještě stále nenarozeného ČINu, dostal v druhé půlce sedmdesátých let do rukou – skoro jako ve Foglarově románu – deník (lépe osobní vzpomínky) jistého Zdeňka Kalfuse. Měl přezdívku Pucka a skautoval v dejvickém 11. oddíle jehož vůdcem byl plukovník generálního štábu československé armády bratr Bedřicha Valla - Šíp. V hodnosti velitele čety – rádce skautské družiny („vallovci“ užívaly – místo obvyklých skautských pojmenování – názvy vojenské) se bratr Pucka, mimo jiné, zúčastnil tábora (1938) na Lužnici. Tábora, jehož zrod, tedy výstavba, spolu s nejrozmanitějšími táborovými a skautskými aktivitami, byly do filmu nejen pojaty, ale tvořily jeho páteř. Natáčení trvalo dlouhých pět neděl. Odbývalo se v táborech vlčat, skautů, šotků a skautek na rozlehlých loukách u břehů řeky Lužnici nedaleko Dobronic. Puckův deník konečně také odhalil název filmu „Píseň mládí“ (původní název byl „Vzhůru mládí“). Z deníku dále vyplývalo, že snahou filmařů bylo představit veřejnosti – podle námětu bratra Vally – skauting jako hnutí vychovávající odpovědné občany a odhodlané vlastence, vycvičené a schopné bránit svou vlast. Dlužno připomenout, že v době prvních prací na „Písni mládí“ dostalo vleklé ohrožení Československa nacistickým Německem, hrozivou a nebezpečnou podobu reality. Jeho původní silně vlastenecký a branný projekt se tedy s tímto politickým pozadím jeví být více než srozumitelným. Však sám náčelník Svazu skautů a skautek RČS A. B. Svojsík vyprovázel své skauty do táborů roku 1938 těmito slovy: „Letošní tábory ve znamení: Vše pro zvýšení národní brannosti… Ne silná slova, ale činy žádá matka Vlast… půjdete do táborů a oživíte je všestranným skautským programem. Trvalý pobyt, tělocvik, práce a soužití v přírodě zocelí vaše síly fysické i mravní, polní hry a skautské služby připraví vás pro službu v poli. Pro budoucího vojína i občana v těžkých dobách není lepší průpravy nad dobře vedený skautský tábor… „Svojsíkova nabádavá slova ke zvyšování brannosti vyjadřovala podobu jakou na sebe tehdejší československý skauting zřetelně bral, dále pak odhodlání se této role také úspěšně zhostit. Na zamýšlený vlastenecký náboj filmu upozorňoval však nejen deník bratra Pucka. Příští zakladatelé ČINu, kteří se začali po pročtení Puckových vzpomínek filmem blíže zaobírat, objevovali s hodnocením deníku shodné zprávy a upoutávky jak v dobových časopisech skautských (Vůdce a Skaut-Junák rok 1938) tak i v listech odborných, například v Kinorevue, Filmovém kurýru a nebo ve Věstníku sokolských kin z téhož roku.

Při seznamování se s historií prvního celovečerního skautského filmu – vrcholilo počátkem devadesátých let – bylo stále více zřejmější, že původní podobu „Písně mládí“ musela těžce poznamenat dramatická doba, která se přes práce na ni převalila. Protagonisté filmu – skautští herci oddílů bratra Vally a sestry Bivoj Jedličkové, stejně jako jeho profesionální tvůrci – zažili při natáčení nejprve velké vlastenecké vzepětí podporované strhující náladou ve společnosti, která vrcholila odhodlanou podzimní mobilizací roku 1938. Aby si po podpisu zničující mnichovské dohody a vzniku Protektorátu Čechy a Morava uvědomili, že z těmito tragickými událostmi bere definitivně za své základní vlastenecká idea filmu. Jenomže do „Písně mládí“ byly po dva roky, kdy se na ni pracovalo, vkládány nemalé finanční prostředky. Snaha filmařů se tedy soustředila na to zachránit „Píseň mládí“ v takové podobě, aby byla Protektorátním (hlavně však všemocnému Gestapu) úřadům stravitelná. Jeho projekce v síti kin, měla pak vrátit část vložených nákladů. Tento záměr – vydělat na filmu alespoň nějaké peníze – stál náhle v ohrožení, když byla na podzim roku 1940 rozpuštěna česká skautská organizace. Její některé symboly i přes značně zmrzačenou podobu filmu mohl pozorný divák přeci jen nalézt.

Jak již bylo řečeno 13. března 2006 se kromě některých členů pražské družiny oddílu Velena Fanderika zúčastnilo promítání „Písně mládí“ také několik bývalých skautů a skautek někdejšího Vallova střediska. Někteří z nich, dnes osmdesátníci, byli jako děti účastníky tábora s filmováním „Písně mládí“.

Dnešní projekce potvrdila, že stanovisko, které o obsahu a podobě filmu vydala kulturní skupina výchovného odboru Junáka už v roce 1947 a potom někteří specialisté na český film, ani trochu nepřehánělo. Záměr s jakým do projektu skautského filmu „Píseň mládí“ šly v době ještě svobodné republiky jeho tvůrci (režisér Jan Svoboda, kameraman Jaroslav Tuzar, producent Josef Koza, zejména však bratr Bedřich Valla) je naprosto nepodobný tomu co z něho nakonec zbylo. Ve snaze zachovat mu ekonomickou podobu – zůstalo ze skautského filmu opravdu jen žalostné, skličující a dnes téměř neuchopitelné torzo.

Měla-li kdy Píseň mládí nějaký příběh (účast dvou předních českých hereček – Věry Ferbasové a Ljuby Hermannové na natáčení ukazuje, že příběh mít měla) potom byl z něho vlivem pomnichovských událostí vypreparován až do podoby branně instruktážního filmu, který opravdu mohl nejvíce konvenovat vůdcům Hitlerjugend a protektorátního Kuratoria. Jak pohotově prohlásil některý z účastníků projekce.

Velmi poetický název – Píseň mládí – se tak stal, vzhledem k obsahu a pojetí filmu, když ne anachronismem tedy rozhodně nenaplněným slibem. Skautský výcvik, hry, táboření a soutěže byly ve filmu (až na malé výjimky, působící jako jiskřičky původního táborového ohně, který byl násilně uhašen) oproštěny od projevů dětské a mladé radosti, smíchu, volnosti a přátelství, vlastností tak typických pro skautskou činnost. Jejich místo zaujala disciplína, kázeň, pořadový výcvik, nástupy a povely. Připočteme-li k tomu do filmu násilně zakomponované ukázky leteckého výcviku, jízdy na koních a dalších branných disciplín, působících vedle činností typických pro skautské tábory naprosto nepřirozeně, pak je třeba konstatovat, že tady by si staří kritici militarismu ve skautingu opravdu přišli na své.

Jsme přesvědčení, že se do této dnes těžko stravitelné podoby filmu „Píseň mládí“ promítly okolnosti o nichž jsme psali výše. Stejně jako věříme tomu, že v základním projektu filmu byl době odpovídající a tedy pochopitelný stupeň skautské brannosti harmonizován lehkostí, veselím a dobrodružnými prvky, skautingu dominující. Věříme tomu proto, že autor námětu filmu, bratr Bedřich Valla, byl ve své době vynikajícím skautským vůdcem. Byl také ovšem stejně dobrým vojákem a velkým vlastencem, avšak jeho skauting přitom nepozbýval radostného ducha a sílu přátelství. Tyhle silné inspirační zdroje přitahující v minulosti ke skautingu nadšenou mládež, byly ve filmu účelově nahrazeny bezduchou militantností. Soudíme, že k velké lítosti samotného bratra Bedřicha Vally.

Skautským „politikům“ i dějepravcům, byl mohl film „Píseň mládí“ posloužit jako kabinetní ukázka k pochopení těch několika období historie českého skautingu, kdy byly za cenu prodloužení života organizace – hlavně však kariéry jejich hlavních protagonistů – obětovány její základní kameny a hodnotové normy.

 

Jiří Zachariáš