wz
 

Skautský oddíl Velena Fanderlika

 

Památník na Mořině

je dílo sochaře Petra Váni a připomíná utrpení těch, kteří ani zde nepřestali vzdorovat násilí a jednali podle svého svědomí. Pomník nechala postavit Konfederace politických vězňů z prostředků získaných převážně sbírkou a přispěním sponzorů. Dík patří starostům i obecním

zastupitelstvům

Zadní Třebaně a Mořiny,

které přispěly jako jedni z prvních. Rovněž příkladný byl postoj vedení Lomů Mořina, které nejen zaplatily třetinu faktury, ale upravily také vlastním nákladem přístupové cesty…

 

 

   Svatojiřská výprava na lomy u Mořiny

24. duben 2006. Je jaro, svátek sv. Jiří, kdy vylézají z děr hadi a štíři. Ze svých domovů vylezli i účastníci naší výpravy. Jejím cílem je bývalý trestanecký lom Mexiko, kde za vlády komunistů byl trestní lágr politických i kriminálních vězňů. Sraz máme na konečné stanici Metra B na Zličíně, odkud jedeme (za 14 Kč) autobusem MHD č. 311.

Po nějaké době autobus zastavuje přímo u lomu Velká Amerika, kde na nás čeká bratr František Šedivý z Řevnic, předseda klubu Milady Horákové a člen ústředí KPV. Je s námi i předseda berounské pobočky KPV bratr Richard Wágner, sestra Milada Peterová z pražské 15. pobočky KPV, bratr Přech z ČINu a jako poslední tři mušketýři, zastupující SOVF, jsou zde bratři Káďa,Vlk Akela a Owigo.

Hned u zastávky autobusu na vyhlídkovém místě, při turistické stezce žlutě označené, otevírá se nám nádherný pohled na dno Velké Ameriky a na jeho zatopenou plochu. Lom je asi 800m dlouhý a 60m hluboký. Zde i v okolních lomech se těžil vápenec. Kdo má v ruce fotoaparát, fotografuje tu krásu. Sluníčko jarně hřeje a v kaňonu na stěnách vytváří různé stíny. Postupujeme po žluté stezce kolem severního okraje Velké Ameriky západním směrem, i když na protější straně kaňonu vede široká a rovná cesta. Naše stezka vede travnatými paloučky kolem pole k dalšímu lomu. Překonáváme několik obtížnějších terénních sestupů. S naší pomocí je zvládá i 82letý bratr Káďa. Po chvíli již stojíme na vyhlídkovém místě a hledíme do lomu Mexiko. Nad námi stojí asi 2 metry vysoký hrubě otesaný blok kamene, v jehož vrchní části je vysekán zamřížovaný otvor. Je to pomník, jehož autorem je sochař Petr Váňa. Pomník byl zde zasazen 30. června 2001 na památku asi 2 000 politickým vězňům, kteří v lomu těžce a primitivně pracovali. Trpěli zde v podmínkách, které si dnes málokdo dovede představit. Téměř všichni z vězňů skončili po několika týdnech v něm strávených v pankrácké vězeňské nemocnici. Vězni, kteří zde museli otrocky pracovat tento likvidační lom a lágr, kde jako kápo řádil vrah Pytlík, nazývali Českým Mauthausenem. Položili jsme na pomník květiny a v tichosti vzdali úctu a vzpomínku těm, kteří zde prožívali krutost a nelidskost komunistického režimu. Bratr Šedivý pak zasvěceně odpovídal na různé dotazy, neboť kdysi s geology prolezl několikakilometrové bludiště chodeb, vedoucí z trestaneckého lomu, ve kterých trestanci také těžili silurecký mramor.

Rozhodovali jsme se, zda půjdeme shlédnout ještě další malebný a zatopený lom Malou Ameriku, vzdálenou asi jeden a půl kilometrů, nebo se vrátíme lepší cestou zpět kolem Velké Ameriky a zajdeme do restaurace na oběd v Mořině. Pochopitelně zvítězila druhá varianta, lačný žaludek a představa lahodného a pěnivého moku. V družné zábavě při různém filmování a fotografování jsme došli na autobusovou zastávku. František Šedivý do svého auta naložil sestru Miladu a bratry Káďu a Richarda. Zbytek účastníků se vydal pěšky s kopečka po silnici směrem na Mořinu. Když jsme došli na křižovatku a silnice začala stoupat do kopce Mořiny, přijel autem František se zprávou, že zdejší restaurace je zavřená, ač je pondělí a normální pracovní den. Náš tříčlenný předvoj, prý chytil odjíždějící autobus jedoucí oklikou do Řevnic a on že nás tam také doveze. Kdo by takovou nabídku odmítl?

Na náměstí v Řevnicích jsme byli o chvilku dříve než tam dojel náš předvoj autobusem. Rozloučili jsme se s Františkem a dali si v restauraci „U Rysů“ oběd a pití. Dobře zde vařili a ceny jídla nebyly evropské. Spokojeni po dobrém jídle jsme se pěšky vydali na místní vlakové nádraží ČD. Zde se naše cesta rozcházela s Richardem, který odjel do Berouna a my pokračovali rychlovlakem jiným směrem do Prahy. Ke svému domovu jsem se dostal po 16. hodině. Zde jsem teprve zjistil rozpáranou kapsu své plátěné bundy a ztrátu důležitých klíčů… Ale to je již jiná kapitola. Ostatní účastníci výpravy dopadli určitě lépe.

Dnešní výprava se vydařila, účastníkům se líbila, cíle a účelu bylo dosaženo! Mohlo ale přijít více lidí z pražské družiny SOVF. Tak snad příště!

- Owigo -

Fotografická reportáž »