wz
 

Skautský oddíl Velena Fanderlika

 

Skautská košile je

ozdobena slibovou lilií, malým odznakem

Klubu českých turistů (vypovídající o tom, že majitel košile skautoval za druhé světové války ilegálně v „Káčatech“), na jedné kapse má

řád svatého Václava katolických skautů,

nad druhou, malou československou vlaječku. Těsně u ramenního švu rukávu, je přišito látkové číslo 4

 

 

   Bonnyho skautská košile

 František Falerski – skautingem zapomínaná osobnost

 

Schůzky pražské družiny skautského oddílu Velena Fanderlika se konají, díky laskavosti a přízni 15. pobočky KPV, v její velké společenské místnosti v Revoluční ulici. Říká se ji klubovna. Její stěny zdobí obrazy či fotografie mužů a žen, jejichž osudy a příběhy vrostlé do pohnutých dějů našeho národa, si takovou pozornost a připomínku zasluhují.

Vedle bizarního skautského totemu a poněkud přebarvených Hradčan, je na jedné ze stěn k vidění pokus o grafické vyjádření polohy komunistických koncentráků z padesátých let. Názvy lágrů, vyvedené černou barvou, jsou obehnány ostnatým drátem připomínající tu temnou a zvrácenou dobu.

Listopadová družinová schůzka (roku 2004) přinesla, vedle obvyklé přátelské pohody, jedno velmi zvláštní, dojemné překvapení. Pod obrázek presidenta Masaryka někdo – je třeba mu za to vyslovit poděkování a obdiv – rozvěsil temně zelenou skautskou košili. Je ozdobena slibovou lilií, malým kulatým odznakem Klubu českých turistů (vypovídající o tom, že majitel košile skautoval za druhé světové války ilegálně v „Káčatech“), na jedné kapse má řád svatého Václava katolických skautů, nad druhou, titěrnou československou vlaječku. Těsně u ramenního švu, na rukávu, je přišito látkové číslo „4“. Pod košilí, na malém stolečku, stála černá urna a u ni zapálená svíčka. Ostatky v urně, stejně jako skautská košile, patří jednomu z nejlepších mužů své doby a své generace. Košili nosil František Falerski, skautsky řečený Bonny a tak také známý i mezi politickými vězni komunistických časů.

Od roku 1945, už jako osmnáctiletý, vedl 4. pražský oddíl skautů. Klubovnu měl tento oddíl v Chotkových sadech v bývalém mlékárenském stánku. V noci z 16. na 17. květen 1949 se dvaadvacetiletý vysokoškolák, František Bonny Falerski, dostavil na určené seřadiště – punkt, který byl právě u klubovny jejich oddílu. Nebyl tam sám, spolu s ním zde čekalo – stejně jako na jiných místech – velké množství starších skautů a skautek, aby se zapojili do chystané rozsáhlé vojenské akce, která měla vyústit v likvidaci komunistického režimu. Jak víme, tento pokus, jeden z nejodvážnějších z celé řady akcí protikomunistické rezistence, se nezdařil.

Řeč obžalovacího spisu o tom vypovídá takhle: „…František Falerski byl koncem dubna a počátkem května 1949 informován Jiřím Navrátilem, o tom, že se chystá ozbrojený převrat, na jeho výzvu se dostavil, spolu s dalšími obviněnými, na seřadiště, aby se zapojili do povstání. Někteří z nich byli dokonce ozbrojeni. Hodlali se povstání činně účastnit, v čemž jim bylo zabráněno jen tím, že byli zatčeni. Tedy pokusili se násilím zničit lidově-demokratické zřízení republiky zaručené ústavou a znemožnit ústavní činnost presidenta republiky a vlády…“ Bonny Falerski dostal za tento nevydařený pokus o státní převrat (dodnes jsou okolnosti jeho vyzrazení Státní tajné bezpečnosti neznámé, nevyjasněné) u soudu 15 let a peněžitý trest 10 tisíc Kčs.

Z kriminálu se domů vrátil po deseti letech. Patřil k těm nepočetným, výjimečným osobnostem, které své okolí ovlivňovaly a vychovávaly ryzostí charakteru, osobního příkladu. Přátelé Bonnyho říkají, že jedno setkání s ním bylo už velkým obohacením. Dodával sílu a naději i v těch nejhorších a zcela bezvýchodných situacích. Před mocí představovanou Státní bezpečností, komunistickou justicí, dozorci v lágrech nikdy nesklonil hlavu. Nosil ji hrdě vztyčenou. Bonnyho příklad také dokladuje, že bylo možné odolat ďábelským svodům StB za předpokladu, že osobní charakter je opřen a udržován vysokými mravními hodnotami a idejemi. Bonny takovým byl a zůstal po celou dobu svého života.

6. září v roce 1969, zemřel ve svých dvaačtyřiceti letech. Urnu s Bonnyho popelem, skautskou košili a další památky na něj opatrovala více než třicet let jeho žena Alena Falerská, většině politických vězňů dobře známá. Zemřela, bohužel, v roce 2004. Bonnyho ostatky, patrně převzal některý z jeho blízkých přátel z Konfederace politických vězňů. Ten zřejmě košili a další věci instaloval ve zmíněné společenské místnosti. Správně předpokládal, že Bonnyho skautské košili se dostane úcty a obdivu všech, co jej znali a pamatují na něj. Dobře to odhadl – vděčně mu děkuji – opravdu nám ta rozvěšená košile připomněla Bonnyho, člověka jehož příkladem jsme se nechali mnohokrát inspirovat a vést.

Bonnyho odkaz bychom však měli opatrovat ještě jinak. Totiž vrátit, zasadit jej do paměti současného skautského hnutí. Sdělit jeho příběh dnešním mladým skautům a skautkám. Tam nejvíc patří! Mezi skautskou mládež. Protože Bonny Falerski byl vzorem opravdového skauta jehož hodnoty prověřily ty nejtěžší životní zkoušky. A pokud je ve skautingu stále ještě uplatňována výchovná metoda osobního příkladu, nemůžeme být nikdo jiný vhodnější. Nedá se však vyloučit, že dnešní mladá generace (i skautská) slyší už na jiné vzory, a že každé podobné úsilí se setká se špatně zakrývaným zíváním. Pak si je třeba říct, že je to jejich škoda, těch mladých, a škoda také světa, který budou vést. Nám, starším, nezbude než říct: „Bonny, my nezapomínáme. Jsme rádi, že se naše cesty v životě setkali a vážíme si toho. Čest Tvé památce“.
 

Jiří Zachariáš - Pedro