wz
 

Skautský oddíl Velena Fanderlika

 

 

 

Stal se spojkou mezi vojenským velitelstvím v Karlíně a policií. Podléhal velitelům mjr. Poledníkovi a npor. Tvrzovi. Spolupracoval s nimi při vyzbrojování bojovníků a organizování jejich odvozu na pomoc českému rozhlasu

 

 

    Eduard Marek – kluk ze Žižkova

Poprvé poznal světlo světa v březnu 1917, v době, kdy mezi obyvatelstvem rakouského mocnářství se již projevovaly negativní důsledky první světové války. Žil s rodiči v křesťanské rodině, v Chelčického ulici na proletářském Žižkově. S touto svéráznou městskou částí Prahy byla spojena i jeho dětská a jinošská léta.

Ve svých 17letech vstoupil do skautského katolického sboru Legio Angelica. O rok později v letním táboře na Šumavě v Kunkovicích u Čachrova skládá svůj skautský slib, který ovlivní jeho budoucí život. Splňuje zde i rádcovské zkoušky a tak po táboře vede na Žižkově úspěšně družinu Čápů ve sboru Legio Angelica.

V roce 1936 nastupuje jako dobrovolník k prvnímu leteckému pluku T. G. Masaryka na pražské letiště Kbely. Po výcviku absolvuje poddůstojnickou školu v Chebu, potom je přidělen k velitelství pluku opět do Prahy a pomáhá letecký pluk stěhovat do Hradce Králové. Zde ho v září 1938 zastihuje i mobilizace čs. armády. Počátkem roku 1939 byl z „neporažené armády“ demobilizován. Vrátil se do civilního života a splnil živnostenské zkoušky. Po úspěšném složení zkoušek vedl otcovu realitní kancelář na žižkovském Havlíčkově náměstí. Stal se tak samostatným podnikatelem.

Při své podnikatelské činnosti uzavřel přátelství se svým kolegou Františkem Reimannem, který pro svůj rasový židovský původ potřeboval mnohé služby, které byly pro židy v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava zakázány. Eduard začal tajně pomáhat nejen svému příteli, ale mnoha dalším lidem ze Židovské obce (Dr. Falwi a dalším) a to i v době jejich transportu do Terezína. Neušlo to však pozornosti kolaborantů a přišlo na něho udání. Německým přednostou živnostenského úřadu v Praze mu proto byla odebrána podnikatelská činnost. Byl vyslýchán na gestapu, ale zásluhou tlumočníka, kterému se podařilo jeho tajnou pomoc židům vysvětlit a přeložit německému komisaři jako „obchodní činnost“, nedostal se do koncentračního tábora. Byl odsouzen německým zemským soudem (Landsgericht) pro spolupráci s Židy pouze na několik měsíců vězení. Svůj trest si odpykal ve věznici na Pankráci a v Jihlavě. Po propuštění byl zaměstnán zásluhou pplk. Kordače v účtárně fy BANANAS a. s. v Praze.

Nepřestal riskovat ani v nejhorší nebezpečné době, po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. V té době vedl se svým kamarádem Lojzou Vlachem místní mládež v žižkovské DTJ ve skautském duchu, i když skauting byl již dva roky zakázaný a vlastenecké organizace (Junák, Sokol, Orel a další) zrušeny, jejich funkcionáři pozatýkáni a vězněni. Na Žižkově zbyla jen Dělnická tělovýchovná jednota (DTJ). Znovu měl namále, když byl gestapem zatčen Karel Vojáček, vedoucí DTJ na Žižkově, kterému dělal zástupce. Při vzniku protektorátního Kuratoria pro výchovu mládeže přešel proto z DTJ do Klubu českých turistů (KČT). Jeho skautskou činnost kryl tehdejší pověřenec Kuratoria na Žižkově, výkonný sportovec Josef Langhammer. Kdysi býval také skautem a začátkem německé okupace se zapojil do odboje, rozšiřoval ilegální tisk a letáky. Když to prasklo, vzal to na sebe jeho otec, který byl proto vězněn v německém koncentráku.

Koncem války se Eduard oženil a odstěhoval do Nových Vysočan. Věnoval se rodině a svému zaměstnání. Na turistiku a skauting mu nezbývalo mnoho času. Navíc dům, ve kterém s rodinou bydlel, byl při leteckém náletu na Prahu vybombardován. Přestěhoval se proto do Palackého ulice v Praze - Karlíně. Zde jej zastihlo květnové povstání roku 1945. Stal se spojkou mezi vojenským velitelstvím v Karlíně a policií. Podléhal velitelům mjr. Poledníkovi a npor. Tvrzovi. Spolupracoval s nimi při vyzbrojování bojovníků a organizování jejich odvozu na pomoc českému rozhlasu. Opět měl životní štěstí, když byl velitelem odvolán z vozu, jedoucího na Vinohrady k rozhlasu. Automobil tam nedojel, byl cestou rozstřílen střelami esesáků. Vítězství v povstání zastihlo Eduarda, jako bojovníka na karlínské barikádě, se zbraní v ruce.

Ani po válce v mírové době nezapomněl na rodný Žižkov, na své přátele a milovaný skauting. S věrným kamarádem Lojzou Vlachem založil zde středisko Junáka - „Pochodeň“, ve kterém umožnil žižkovským klukům a děvčatům poznávat, jak vypadá správný skauting. Brzy byl však jmenován okrskovým velitelem Junáka v Praze Karlíně. Vedl junácké tábory, absolvoval lesní školu v Jinošově pro instruktory Junáka, měl na starosti výchovu mládeže ve svém junáckém oddíle a to vše stíhal jen ve volném čase a bezplatně!

Po komunistickém puči v únoru 1948 pomáhal se svými přáteli pronásledovaným lidem a připravoval se na další odbojovou činnost. V červnu 1949 mu bylo pro nedůvěru členů akčního výboru Národní fronty zakázáno vedení junáckého oddílu. Přes odpor rodičů dětí byl jeho junácký oddíl rozpuštěn a on zbaven své velitelské funkce. Byl zařazen do TNP na Kladně a na práci v uhelném dolu Zápotocký. V témže roce byl zatčen a vyslýchán ve vyšetřovací vazbě „na čtyřce“ v Bartolomějské ulici a na Pankráci. Potom byl odsouzen za ilegální protistátní činnost ve skupině Richarda Lederera a Josefa Lánského – Langhammera ze Žižkova. Jednalo se o větší protikomunistickou skupinu, která se teprve na odbojovou činnost připravovala, a proto byli její členové odsouzeni k mírnějším trestům. Eduard byl po roční vyšetřovací vazbě odsouzen Státním soudem na deset let ztráty svobody.

Následovaly uranové doly v Horním Slavkově a u Jáchymova. Jeho ilegální skautská činnost pokračovala i na vězeňském lágru Mariánská, kde se setkal s junáky z Prahy, napřiklad s J. Langem, Miroslavem Perglerem a dalšími. Po sedmi letech věznění byl podmíněně propuštěn, při ztrátě veškerého majetku a čestných občanských práv. Začínal opět s prázdnýma rukama, znovu od začátku, budovat svou existenci. Během věznění se mu rozpadla rodina, ale zůstala mu ta junácká. Ve svém volném čase začal pomáhat oddílům mládeže, které svou skautskou činnost skryly pod hlavičku různých sportovních jednot ČSTV. Pomáhal radou vedoucím oddílů, navštěvoval jejich schůzky i prázdninové tábory . Znovu se oženil a založil si novou rodinu.

Na jaře roku 1968, když se v Československu uvolnila totalita KSČ a činnost Českého Junáka byla opět povolena, zahájil v zasedací síni karlínské radnice další etapu skautského hnutí v této pražské lokalitě. V srpnu téhož roku připravoval junáckou lesní školu na Sluneční pasece pod Křemešníkem, ale ta se nekonala pro překvapivý „vstup spřátelených vojsk“ do Československa. Opět začal pomáhat lidem, kteří odcházeli z okupovaného Československa do exilu. V témže roce byl zvolen předsedou obvodní rady Junáka na Praze 2 a byl jmenován instruktorem a hospodářem oblastní lesní školy Junáka na Červeném Hrádku u Sedlčan, kterou vedl dr. Skála - Čil. Před zrušením Českého Junáka stačil zorganizovat na obvodě Prahy 2 poslední letní tábory junáků a skautek. Bylo jich v roce 1970 celkem třicet osm. Následovalo dlouhé údobí utajené spolupráce se známými oddíly mládeže, které nevstoupily do Pionýrské organizace SSM. S vedoucími oddílů byl ve stálém styku, takže po listopadu 1989, při obnově činnosti Junáka, byl znovu zvolen za předsedu ORJ Prahy 2. Jeho životní elán, snahu a úsilí nezlomila ani osudová rána, když v roce 1998 přišel o svou milovanou manželku Soňu, která 4. července podlehla zranění po úraze při skautské činnosti.

Dnes je Eduard Marek členem čestného Svojsíkova oddílu a Skautského oddílu Velena Fanderlika. Je držitelem vyznamenání a medailí: Junácký kříž „Za vlast 1939–45“, Za službu vlasti, Medaile povstání 1945, Medaile „Zasloužilý bojovník“ (II. stupeň), Medaile díků, Řádu junácké lilie, Syrinx, Řád lilie v trojlístku (zlatý stupeň), Pamětní kříž třetího odboje SOVF, Medaile KPV, Medaile vojenské sekce KPV a mnoha dalších.

O životních příbězích tohoto devětaosmdesátiletého statečného kluka ze Žižkova by se dala napsat silná a zajímavá kniha. Například 22. května 2003 po bohoslužbě za naše zemřelé bratry v kostele sv. Ignáce, byl ve večerních hodinách v parku na Karlově náměstí přepaden „satanistou“. Při přepadení utrpěl otřes mozku – bezvědomí, tržnou ránu na hlavě, prasklinu lopatky a další zranění. Musel být proto hospitalizován ve všeobecné nemocnici na „Karláku“, ale dnes je již opět v pořádku.

Podle příkazu části skautského slibu „Duší i tělem být hotov pomáhat bližnímu“ věnoval této skautské a křesťanské službě veškerý svůj volný čas. Podle svých možností v této službě pokračuje i dnes.

Díky za tvoji celoživotní činnost, bratře Hroznýši. Jsme rádi, že jsi stále mezi námi!

-Owigo-