wz
 

Skautský oddíl Velena Fanderlika

 

 

 

…zklamán poválečnou situací, znovu odešel, aby byl následně unesen agenty StB z Německa do ČSSR a uvězněn, aby později po propuštění emigroval, aby se po sametové revoluci vrátil

 

 

    Mladý skaut na válečné stezce

Lidice 10. 6. 1942, ČR – Oradour 10. 6. 1944, Francie

Setká-li se žena-pacifistka s mužem-hrdinou, válečným veteránem a bývalým politickým vězněm o jednu generaci starším, jak se to stalo mne, může se jednat o blízké setkání třetího druhu. Jako když potkáte člověka z jiného světa.

Snad to zapříčinila i má děravá znalost historie, toho, co nám bylo ve školních osnovách v dějepise upřeno, zatajeno, poupraveno či námi zapomenuto. A to jsem na tom, v porovnání s dnešní mládeží, docela dobře. Pro dnešní děti by byl pan Jaroslav Čermák mimozemšťanem z Hvězdných válek. Takže by si kladly asi stejné otázky jako já.

Co dělá z lidí hrdiny? Doba, souhra okolností či náhod? Dědičnost? Klukovská naivita s absencí strachu? Při troše drzosti i – jaká je finanční situace hrdiny? Tak jsem se ptala. Sama sebe i kapitána Jaroslava Čermáka (nar. 1929), který mi trpělivě odpovídal i na ty nejdrzejší otázky Se zvláštním úsměvem. Servir avec le sourire.*

Na začátku všeho byl osmiletý chlapec, který vstoupil do Skautu v Paskově na Ostravsku. Pod vedením pilota a leteckého instruktora bratra Slíva; který mu učaroval, přijal téměř vojenská pravidla Skautu a učil se dovednostem, které mu později umožnily přežít. Mezi skauty v přírodě trávil veškerý svůj volný čas, byl mezi nimi víc než doma, pravidelně se scházeli třikrát týdně a víkendy patřily jen jim. Občas mezi ně zavítali i bratři Foglar a Vašek (básník Petr Bezruč), kamarádi ve Skautu i v životě. Oddíl nikdo nedotoval. Na své sportovní potřeby si děti vydělávaly sami, např. chytaly zmije či sbíraly a sušily směsi hub-prašivek, které byly z bůhvíjakého důvodu vykupovány...

V té době se už na hlučínsku, těšínsku a ostravsku budovala železobetonová opevnění na obranu republiky pro případ ohrožení. Následovala mobilizace, Mnichovská dohoda, demobilizace, Protektorát Čechy a Morava... Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Vyhlazení Lidic.

Tatínek Jaroslava byl ruským legionářem z první světové války. Jedním z těch, kteří se po jejím ukončení vraceli přes Vladivostok a Itálii do své vlasti. V roce 1938 byl v době mobilizace povolán do armády jako velitel kulometů motorizované jednotky v Hlučíně. Pak přišel rozkaz – bez boje – vydat Němcům pohraničí včetně vojenských pevností. Ostřílený legionář zareagoval tak, že v jemu svěřeném úseku rozdal do českých rukou všechno, co mělo nějakou cenu. Motorizovaná jednotka pilně přemísťovala prasata, obilí, nářadí, stroje, všechno, co se mohlo hodit českým lidem v okolí... Němcům zbyl jen jeden rozbitý traktor. Později se jednotka stáhla do kasáren v Místku a jako jediná v zemi se v březnu 1939 postavila střelbou Němcům na odpor. Stalo se tak 15. 3.1939. Při přestřelce přišlo o život více než dvacet Němců. Obránci kasáren pak uprchli do Polska, kde je Poláci odzbrojili. V sousedním Frýdku, který v té době nebyl s Místkem propojen, se vojáci vzdali a Němce vítali zdravicemi, zpěvem i občerstvením. Svého otce viděl Jaroslav naposledy, když mu bylo devět a půl roku, v lednu 1939. Protože se po otci slehla země, rodina si myslela, že při přestřelce padl. Bylo už po válce, když se Jaroslav dozvěděl, že otec tuto přestřelku přežil, aby padl v jiné na sklonku II. světové války v Železných horách.

Po obsazení pohraničí se maminka s Jaroslavem i jeho dvěma sestrami vrátila k rodičům – na statek do Nebušic u Prahy – v dobré víře, že ve vnitrozemí s podporou svých rodičů novou situaci zvládne. Téměř se tak stalo, jenže... Jaroslavova babička z Nebušic měla sestru. Ta (za svobodna Píšová) se provdala na statek do rodiny Horáků... V Lidicích.

27. května 1942 byl spáchán atentát na zastupující říšského protektora, generála policie a SS Reinharda Heydricha. 10. června 1942 byli na základě vykonstruovaného obvinění postříleni všichni muži z Lidic – na zahradě Horákova statku. Bylo jich 192. Lidice byly vypáleny a srovnány se zemí. Ženy s většími dětmi byly deportovány do koncentračních táborů a velmi malé děti poněmčeny v adoptivních rodinách. Obyvatelé České země byli ochromeni hrůzou a strachem.

Až do prázdnin 1942 žil téměř třináctiletý Jaroslav jako správný kluk. Nejraději v přírodě s partou kamarádů. Miloval dobrodružství a srdcem byl skaut. V létě roku 1942 trávil prázdniny v Lukavci u Pelhřimova, protože v Nebušicích po lidické tragédii panoval smutek, strach a beznaděj. Lukavec mohl být bezpečným místem... ale nebyl... Událost, k níž v Lukavci došlo, obrátila život chlapce naruby.

Při jedné ze svých dětských výprav narazili tři pražští kluci v blízkém lese na skupinu lidí – většinou židů ukrývajících se před gestapem spolu s lidmi, kteří se chtěli vyhnout nucenému nasazení na práci do nacistického Německa. Jednou ze základních zásad skautů je – pomáhat druhým. Tak se do toho pustili. Zprvu na to byli sami, tři „lufťáci-Pražáci“, kteří začali sbírat šatstvo a jídlo pro tento či jiné podobné případy později se k nim připojili i někteří kluci z Lukavce, Novotinek, Horní Lhoty a blízkého okolí. Venkovští kluci sice přesně nevěděli oč jde, vůči Pražákům cítili despekt, protože sami pocházeli z dobře prosperujících statků (nezávislí na přídělovém systému rozdělování potravy) a pomáháním si snad potvrzovali své nadřazené postavení i úsudek, že v Praze je bída. Podobná činnost se na maloměstě utajit nedá. Sebrané věci se proto nenosili do lesa, ale k vedoucímu lihovaru v Novotinkách, který byl na uprchlíky napojen a občas u sebe i někoho přechovával. Měl více štěstí než Jaroslav – nikdo ho nikdy neudal ani nevyslýchal, protože kdo nic neví, nic neřekne, a lihovar je lihovar. Lihovar je víc než škola. Klukovsky konspirativní počínání dětí zaujalo pana řídicího. Tento syn bohatého statkáře, povoláním ředitel školy v době prázdnin udal kluky gestapu – pro jemu nejasnou podezřelou činnost. Z hlediska vyššího principu mravního je to nepochopitelné, ale zdá se, že posláním ředitelů škol bylo (a stále bohužel je) být loajální ke své vrchnosti a zasáhnout, když dítě předpisově nehajluje (nepozdraví). Čest a chvála těm odvážným, ale velice výjimečným případům statečných humanistů řídícími se hledisky vyššího principu mravního...

Na základě udání ředitele místní školy gestapo sebralo v červenci 1942 trojici pražských kluků včetně všech jejich vesnických kamarádů. Později místní kluky propustilo – kromě tří Pražáků. Ti byli vráceni do Prahy a tam znovu vyslýcháni. Gestapo se zajímalo o konspirativní činnost K. H. Frankem zrušeného Skautu v souvislosti s partyzány. Zásada pomáhat druhým stejně jako milovat bližního svého, humanita či lidství byly navýsost podezřelé a nežádoucí, takže trojice kluků hledající dobrodružství byla velmi surově zmlácena. Pří ověřování rodinných vazeb byl u Jaroslava zjištěn příbuzenský vztah s Horákovými z vypálené obce Lidice. Krátce po tomto zjištění byl Jaroslav poslán do sběrného tábora na Jenerálce v Praze, kam byly umístěny i děti Čiklovy. Jejich otec, pravoslavný duchovní, padl dne 18. 6. 1942 v přestřelce současně s výsadkáři-atentátníky které v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze ukrýval.

Do sběrného tábora na Jenerálce byli současně s Jaroslavem posláni i jeho dva prázdninoví kamarádi Mirko Bruno a Jiří Hrdý. Lavina uvedená do pohybu ředitelem školy smetla i je a nelze vyloučit, že smetla i rodiče a sourozence všech těchto tří kluků. Po blízkých příbuzných kluků zmizely všechny stopy... Faktem je, že rodiče byli deportováni do koncentračních táborů a pozdější pátrání prostřednictvím různých organizací bylo bezvýsledné. Kdy, kde a proč – jsou otázky na které dnes těžko někdo odpoví. Jaroslav tyto informace nikdy nezískal... Zanedlouho, v červenci 1942, byla trojice kluků z Jenerálky transportována do koncentračního tábora-polepšovny do Německa. V té době bylo Jaroslavovi téměř třináct let.

Koncentrační tábor ležel v pohoří Schwarzwald asi 4 km od města Vilingenu. V oddělené části tábora byla polepšovna pro děti ve věku od 10 do 15 let. I tady byly ostnaté dráty, strážní věže, ranní apely s počítáním a přísný režim, v němž se smělo komunikovat pouze německy. S dětmi, jež se dobrovolně přihlásily na práci do nedaleké továrny se zacházelo lépe než s těmi, které nepracovaly Jaroslav se přihlásil. Po ranním apelu dobrovolníky vyzvedával šéf kompanie, který je ve zástupu dovedl na pracoviště, kde se převážně uklízelo. Při odchodu z tábora ani po je- jich návratu kluky nikdo nepočítal, dětí byly počítány jen jednou denně, ráno.

Šéf kompanie byl, na rozdíl od českého ředitele školy laskavý a moudrý člověk. Když ho nikdo ze soukmenovců neviděl, ošetřoval klukům drobná zranění a občas jim podstrčil i vlastní svačinu. Kulhal a nevadilo mu, když se „štrůdl“ dětí nedržel pohromadě. „Však oni dojdou,“ říkával. Na cestě do továrny byl můstek přes potok a jednou se ho Jaroslav zeptal, jak že se ten potok jmenuje? „To je přece Dunaj, pramení kousek odtud,“ zněla udivená odpověď. Až do této chvíle kluci nevěděli, v které části Německa jsou. Teď dostali klíčovou informaci, která jim umožnila realizovat šílený plán, tedy útěk. Do plánu bylo zasvěceno sedm kluků skautské buňky. Přirozeným vůdcem se stal Mirko Bruno, jemuž bylo 14,5 roku. Svým vzděláním a znalostmi Bruno převyšoval všechny chlapce. Pocházel z Kanady ale po návštěvě Německa už rodina nedostala vízum k návratu. Jeho otec byl žid, jenž později zahynul v koncentračním táboře, kde měl syn zanedlouho, po dovršení patnáctého roku, skončit také. Pro Bruna byl útěk jedinou šancí na přežití.

Mirko Bruno věděl, kde pramení Dunaj. Na základě svých dedukcí lokalizoval správně Vilingen k hranicím Německa. Jeho plán byl jednoduchý Jít na jih, stočit se k Bodamskému jezeru, přeplavat jej v nejužším místě a dostat se tak do Švýcarska. A jak se dostat z tábora? Při cestě z továrny natáhnout štrůdl, postupně zmizet pod můstkem v potoku-Dunaji a do rána, protože dřív je hledat nebudou, odejít co nejdál od tábora jižním směrem... Kluci dobře věděli, co čeká lidi, kteří byli na útěku chyceni. V koncentračním táboře byly těmto hrůzám vystaveni – povinně, pro výstrahu. Na poslední chvíli dostali dva z party strach a odpadli. Bylo jich pět a začínal srpen 1942.

V den „D“ kluci uskutečnili první část plánu. Postupně mizeli pod můstkem, dále šli vodou, přeběhli silnici i železniční trať a přes řídce zalesněnou stráň se dostali do lesa. Při svém dalším putování několikrát narazili na německé hranice. Hranice tvořily bílé dvoumetrové kolíky v rozestupu padesáti metrů, okolo obcházeli němečtí strážci se silně pochromovanými odznaky na hrudi a tyto vyleštěné placky odrážely světlo tak, že záblesky bylo vidět na kilometry daleko. Ostraha byla důkladná a přechod na opačnou stranu nepřipadal v úvahu a nebylo to ani v plánu. Hranicím i osadám se chlapci vyhýbali. V otevřeném terénu se pohybovali v noci, jenže při povinném zatemnění bývalo obtížné se potmě vyhýbat neviditelným vesnicím, dobrým hlídacím psům, co je ucítili na dálku a probudili všechno živé, stejně tak bylo těžké určit v noci správný směr podle mechu či lišejníků v kamení. „Rada starších“, tj. naše trojice Mirko Bruno, Jaroslav Čermák a Jiří Hrdý, později upustila od tohoto pošetilého počínání a obrátila své zraky k noční hvězdné obloze, k Polárce a Velké Medvědici koumajíc nad taktikou, trasou a strategií věcí příštích... Strach? Na ten nebyl čas. Říká se, že jen lidé bez fantazie jsou odvážní. Ale jen s opravdovou klukovskou fantazií můžete vyváznout živí.

Horší byl hlad. Dá se říci, že nejvíce času a úsilí je stálo shánění potravy. Přestože uměli rozdělat oheň bez zápalek (např. pomocí umělohmotného kartáčku na zuby té doby), nemohli chlapci svou dovednost uplatnit. Jejich strava ale byla zdravá, čerstvá a ryze veganská. Mrkev, okurky, jablka, tuřín, řepa, brambory, ba i celer. Protože noci už začaly být chladné, brali kluci kabáty strašákům v polích a hygienik by nad nimi zaplakal, jak moc se nemyli i jak zavšivené byly šaty, které hřály... Zdraví, ale hladoví a s vešmi (7. pád od slova vši je vešmi) ve vlasech doputovali ušmudlánci podle svého plánu k velkému Bodamskému jezeru poblíž města Kostnice.

Na tomto místě začal plán skřípat. Jezero, které plánovali přeplavat na druhou stranu, na opačný břeh jejich osudu do vysněné země zvané Švýcarsko, má rozlohu cca 530 kilometrů čtverečních. Podle kalkulace dětí mělo jít „tak o 300 metrů“ k přeplavání. Odhad nevyšel, skutečnost byla a je více než stokrát větší. Když kluci zjistili, že velké Bodamské jezero je opravdu veliké a přeplavat se nedá, byli zdrceni. Vzápětí následovala další katastrofa. Nejmladší z nich, 11 1etý benjamínek Bohoušek Tichánek, se rozhodl, že se přihlásí Němcům. Boj o přežití a válka bývají obvykle vymyšleny tak, že se člověk ocitne v největším nebezpečí ve chvíli, kdy je příliš unaven na to, aby je vnímal. Ale kluci se vzchopili. Po celodenním přemlouvání nešťastný Bohoušek od svého záměru upustil a kluci dál svorně pokračovali ve své poutí jen s menší změnou plánu, tj. začali jezero obcházet vpravo, aby se nedostali do Rakouska. Dál už se nějak uvidí. Při nočním pochodu narazili na říčku vytékající z jezera a na blízké ceduli si přečetli, že je to Rýn. Pustili se po jeho proudu s tím, že něj někde přejdou a budou v cíli. Kvůli německým hlídkám, v té době Němci hranici se Švýcarskem velmi dobře střežili, to nebyla jednoduchá ani krátká cesta, odstup mezi kluky i řekou byl z konspiračních důvodů často dost veliký. Tak křižovali krajinu, a když se jim podařilo přejít svůj Rubikon – tedy hraniční řeku Rýn, zjistili, že jsou ve Francii. Přesněji řečeno v Alsasku, které bylo obsazeno Němci.

Zase měli cíl, kterým byly vzdálené hory, za nimiž tušili Švýcarsko. Politickou situaci neznali a nevěděli, že existuje svobodná zóna Francie (Francouzský stát, jehož hlavním městem bylo prohlášeno Vichy) a že mezi Němci obsazeným Alsaskem a svobodným Francouzským státem leží hranice. S nezměněnou taktikou i strategií postupovali směrem k horám a někde v okolí Mulhouse a Besancone hranici mezi Alsaskem a Francouzským státem překonali, aniž by to věděli.

Byli už třetí měsíc na cestě a nakličkovali téměř 300 kilometrů. Dopředu je hnala setrvačnost a zima, dopředu směrem k horám, za nimiž tušili Švýcarsko. Úroda z poli mizela v lidských příbytcích, hlad jim kroutil útrobami a ochuzoval jejich mozky o jiné myšlenky, téměř nepřetržitě mysleli na jídlo a únava se stupňovala. V této oblastí sice nebyl důvod bát se Němců či místních obyvatel, ale to kluci nevěděli.

Byl to hlad, kvůli kterému zkusili po dlouhém pozorování zaklepat na dveře francouzské samoty a požádat o jídlo. Vyšlo to. Dostali najíst, i když Francouze jejich vzezření děsilo. Parta otrhaných cizinců, uprchlíků bůhvíodkud, nepřipomíná Vám to něco? Kluci moc důvěry nebudili... Nedůvěra a strach... Dotyk války.

Francouzským obráncům země se válečná situace vymkla z rukou. Až akce Oradour je skutečně vyburcovala. Tehdy Němci zlikvidovali 642 obyvatel vesnice Oradour a stalo se tak přesně dva roky po české akci „Lidice“ dne 10. 6. 1944. Navíc s vylepšením zdokonalujících se nacistických vraždících zrůd: ženy s dětmi byly upáleny zaživa v kostele... a krev tekla všude, ve stodolách, kovárně, mezi domy. Následovala odveta mnohokrát znásobená, jak se všichni ve Francii chtěli pomstít za Oradour... Jak by v nich mohli naši hrdinní kluci chybět? Ale vraťme se k podzimu 1942.

Žádný z kluků neuměl francouzsky. Bruno uměl anglicky a německy; Jaroslav německy, ostatní kluci mluvili jen česky. Francouzskou krajinou ve svobodné zóně kluci dál hráli kličkovanou se všemi přisnými bezpečnostními opatřeními. Jen s tím rozdílem, že občas prosili na samotách o jídlo, i když ne vždy nějaké dostali. Nechápali, proč Francouzi kroutí hlavou nad slovem Švýcarsko. Komunikace – to byl problém. Odkázáni jen na angličtinu Bruna putovali kluci dál směrem k pohoří Jura, protože jim kdosi řekl, že tam Němci hranici se Švýcarskem skutečně nehlídají. Bylo nutno dostat se k pohoří, přejít přes něj a překonat hranice. S děravými, dočista prochozenými botami na nohou. Zima na krku a šilený klukovský plán podobným tomu předchozímu o přeplavání velkého Bodamského jezera.

V pohádkách v podobných situacích přijde a pomůže dobrá vila. Někdy také zabloudí nešťastná bludička, a když se octne ve světě lidí... potom... potom může přinést štěstí tomu, kdo ji potká a obdaruje. A kluci ji potkali. Zbloudilou vílu s krásnými dlouhými černými vlasy, oděnou dost nalehko. Evidentně jí byla zima. Obdarovali ji šatstvem milosrdných strašáků včetně těch vší. Víc ji dát nemohli. Neměli z čeho. Bludička měla tak sedmnáct let, byla židovského původu, francouzské národností a uměla kromě francouzštíny i anglicky. Spolu s Brunetu pak našli společnou řeč.

A zopakovala mu to, co se jim snažili říct francouzští farmáři: „Opusťte švýcarský sen. Švýcarsko ochotně ukládá majetek židů do svých bank, ale uprchlíky vrací. V té zemi nikdo nedostane politický azyl. Švýcaři všechny běžence do jednoho vydávají Němcům. Švýcarsko neposkytuje útočiště žádnému uprchlíkovi a ani vy nebudete výjimkou.“

Nebyla první ani poslední, kdo tohle chlapcům řekl. Povídalo se o tom všude.

„Kam tedy máme jít? Kam jdeš ty?“ zeptali se.

Protože bludička dostala dva dary (šatstvo a vši), poskytla k dobré radě i pomoc. „Jdu do hor k partyzánům, chcete-li, pojďme spolu.“ Dobře věděla, proč to říká. Bez zkušených navigátorů, a kluci byli dobrými navigátory, mohla bloudit krajinou až do zmrznutí. Takže jich bylo šest. A zase měli cíl. Jít přímo k partyzánům v pohoří Jura

Bylo 12. 10. 1942, když pouť mladých skautů šťastně skončila. Zajati partyzánskou předsunutou hlídkou nerozuměli ani slovu, jen se dívali, jak se bludička činí a hlídka telefonuje na různé strany Kdo ví, kde by byli, kdyby bludička nerozbila bariéru nedůvěry a nezařídila první kontakt s Čechy na opačném konci komunikačního drátu.

Přišli si pro ně a převedli je do tábora. První věc, kterou tam makisté** udělali, bylo, že je ostříhali dohola. I bludičku. Bludička pak, zbavena obou darů, kluky opustila. Dívali se za ní s lítostí, její holá lebka svítila mezi stromy a oni věděli, že už ji nepotřebují... Dál bude pomáhat lidem, raněným i umírajícím, je to odvěký úděl žen, dívek i bludiček, které existují, a můžete je potkat všude tam, kde je válka.

Kdo z nás se nesetkal s pojmem „Práče“? Ručně psaný pětijazyčný slovník, povinná výuka jazyků, loupání brambor v kuchyni a účast při vojenském výcviku. Tak to mohlo vypadat až do konce války. Druhou možnosti byl sběrný tábor v Anglii. Ale proč někde sedět a čekat, když tady byli přijati s ovacemi, stali se legendou FFI*** a příběh o jejich odvaze se rozletěl po celém pohoří Jura! Kluci milovali výzvědy chtěli chodit na rozvědky dělat hlídky pracovat s minami, granáty, nožem... Hlásili se dobrovolně do těch nejnebezpečnějších akcí. Bylo jim vyhověno. K volnému pohybu potřebovali doklady. Dostali je. Na průkazech nebyly fotografie, v rámečku byl místo fotografie otisk palce. Otisk palce byl pravý, zbytek ne. Ani datum narození Jaroslava Čermáka nebyl pravý Podle papírů byl teď o dva roky starší – jako by to mělo ospravedlnit jeho pozdější účast při zabíjení lidí.

Kdybych se rozepisovala o průběhu jednotlivých partyzánských akcí, např. o prvním Němci zlikvidovaném v boji zblízka chlapcem převlečeným do uniformy Hitlerjugend, byl by to román. Ten nemohu napsat z jednoho prostého důvodu: Jsem pacifista a nerozumím válce. Proč taky. Obojí nestojí za nic.

Od 12. 10. 1942 do 8. 5. 1945 získal Jaroslav Čermák, (nar. 29. 7. 1929 v Dolínku u Odolena Vody), pod změněným jménem Jean Louis Cermak (nar. 29. 7. 1927, Rouen, mat. 2164 Lyon) za svoji činnost v FFI tato francouzská vyznamenání:

1. Medaile de la Résistance, dekret služba FFI

2. Croix de la Libération, dekret FFI (Kříž svobody za akce v bojích)

3. Croix de FFI 1939-1945, dekret FFI (Válečný kříž za bojovou činnost v letech 1939-1945)

Tato tři ocenění získal Jaroslav Čermák v FFI do 9. 5. 1944. Od 10. 5. 1944 byla FFI včleněna do Spojenecké armády Francie, kde Jaroslav Čermák pokračoval v bojích až do 8. 5. 1945.

Ve Spojenecké armádě Francie získal v této době tato ocenění:

4. Croix de Guerre 1939–1945, válečný kříž 1939–1945

5. Medaile conmémorative Francieze 1939–1945, za osvobozování Francie 1939–1945

6. Croix de Combattant volontaire 1939–1945, kříž bojových dobrovolníků 1939–1945

7. Medaile Blesse, medaile za těžká zranění

Jaroslav Čermák obdržel i Československá vyznamenání udílená v zahraničí 1939–1945 a to:

8. Československý válečný kříž 1939 (od E. Beneše)

9. Stříbrná Československá vojenská medaile Za zásluhy (od J. Masaryka)

10. Bronzová Československá vojenská medaile se sponou udávajíc bojiště Francie (od sdružení čsl. vojáků v Paříži)

8. 5. 1945 skončila II. světová válka. Jaroslavovi Čermákovi bylo 16 let, 9 měsíců a 10 dní. Vrátil se jako ostřílený válečník s podivnými doklady i vzděláním, nezletilý, bez rodičů, prarodičů, sourozenců, ti všichni se stali oběťni akce Lidice či loajálního udavače a jejich životy byly ukončeny násilně v koncentračních táborech. Jaroslav Čermák se vrátil mezi těmi čtyřiceti, kteří s ním příšli z Francie, aby později, zklamán poválečnou situací, znovu odešel, aby byl následně unesen agenty StB z Německa do ČSSR a uvězněn, aby později po propuštění emigroval, aby se po sametové revoluci vrátil, aby byl vyhoštěn V. Havlem a aby byl znovu vzat na milost po intervenci F. Mitteranda. Ale jde-li dospělý člověk do něčeho dobrovolně, nemá právo si stěžovat. Pan Jaroslav to ví a nestěžuje si.

Převyprávěla jsem Vám část příběhu Jaroslava Čermáka. Skauta-vlčete. Skauta, který se hrnul a dobrovolně se hlásil do těch nejodvážnějších akcí, zatímco jeho čtyři kamarádi se později snažili držet ho zpátky... Jejich váhání i strach je stál život. Padli v boji, přežil jenom Jaroslav.

Brzy po pádu komunistického režimu v roce 1989 byla v ČR obnovena činnost Skautu. Tato organizace přijala znovu svého vlčka, aby ho vzápětí ze svých řad vyloučila. Jménem Skautu**** navštívila pana Jaroslava Čermáka redaktorka, jejíž jméno bohužel zapomněl, vypůjčila si dokumenty a publikace... a zmizela. Nevrátila nic z toho, co si vypůjčila. Slibovala válečný skautský kříž. Nedostal ani toho Stříbrného vlka.

Růžena Housková, Praha, duben 2005 (redakčně kráceno)

Převzato z Nového Polygonu (červen 2005)

* Heslo cizinecké legie (Sloužit s úsměvem)

** Makisté – ozbrojené skupiny utečenců různých národností ukrývající se a bojující v pohoří Jura. Název je odvozen od slova maquis, keře z Korsiky.

*** FFI / Forces Francaises Ineterieures (vnitřní síly Bojující Francie), odbojová organizace vytvořená z jednotlivých samostatně operujících skupin makistů. S materiální podporou a koordinací bojové činnosti podle strategických plánů spojeneckého velení tvořila jádro francouzského odporu.

**** V ČR existuje řada skautských organizacích. V roce 1990 byl obnoven Junák – svaz skautů a skautek ČR (největší skautská org. v ČR), vznikl také Svaz skautů a skautek ČR (jako nesouhlas účasti v Junáku, který odmítal se očistit od osob které se v minulosti zpronevěřili skautským idejím a skauting zradili), později v r. 2000 vznik Skaut – český skauting ABS (v úvodní části Preambule formulují důvod svého vzniku: …je důsledkem minimálně posledních pěti let působení Junáka u nás. Skautští činovníci, zklamáni nežádoucími trendy v hnutí tak projevili svou vůli k jeho nápravě konkrétním činem…) a další skautské org.: Občanské sdružení skautů a skautek LILIE , YMCA – skaut, Vodní skauti ČR, Polské harcerstvo v ČR, Asociace skautek a skautů Evropy atd.

(Nadpis a tato část informací byla doplněna při přepisu článku)