wz
 

Skautský oddíl Velena Fanderlika

 

 

 

Ing. Jiří Čejka, DrSc.

Péguy

 

Mnozí skauti a skautky se teprve v té době veřejně přiznali k tomu, že jsou členy komunistické strany. A najednou bylo všechno jinak. Vzájemnou důvěru se dodnes již nepodařilo obnovit. Upřímnost stisku levičky, na kterém jsme si zakládali, a vzájemná důvěra mezi skauty byly trvale zpochybněny

 

 

    Je skauting skutečně otevřený všem?

text připravený pro Sborník SOVF „Skautský oddíl Velena Fanderlika – svědomí českého skautingu“

Ing. Jiří Čejka, DrSc. - Péguy

1.

Úvod

„Co nám to ten papa Pius XII. udělal, že nás komunisty exkomunikoval z římsko-katolické církve. Vždyť my jsme vždy byli poctivými katolíky a dětmi církve“. Asi těmito slovy plakal v jednom starším filmovém záznamu, nedávno znovu promítaném v České televizi, jeden italský komunista a vyčítal Svatému otci Piu XII., že komunisty exkomunikoval z lůna matky církve římsko-katolické. Také církevní sňatek s komunistou byl v Itálii vyloučen. K něčemu podobnému asi u nás v Čechách a na Moravě mohlo dojít spíše jen výjimečně, zatímco na Slovensku údajně bylo běžné, že cesta mnohých vedla ze mše svaté rovnou na schůzi komunistické strany. Chápete a vnímáte, prosím, absurditu tohoto stavu a této situace?

V knize „Moudrost věků“, vydané v nakladatelství Svoboda Praha v roce 1988 jsou uvedena klasická moudra [1]:

Nemo potest digne dominis servire duobus – Sloužit dvěma pánům, to se ctí nesvede nikdo.
Simul flare sorbereque haud facile est – Není snadné zároveň polykat a foukat.
Utiliter servit nemo duobus heris – Nikdo nemůže užitečně sloužit dvěma pánům.
Vix placet ambobus, qui vult servire duobus – Stěží se oběma líbí, kdo dvěma chce sloužit pánům.
Všechna tato moudra vyjadřují základní myšlenku, že „dvěma pánům nelze sloužit“.

Snad jsem v tomto krátkém úvodu dostatečně výmluvně naznačil téma, kterému se chci v této své úvaze věnovat. Jde totiž o problém, který se dotýká všeho lidstva a který zůstává během první stovky let existence skautingu trvale aktuálním a dodnes neřešeným, protože obtížně řešitelným, v našem stejně tak jako i světovém skautském hnutí. V této úvaze se pokouším odpovědět na často uváděnou větu, kterou jsem upravil takto „Skauting je otevřen všem, ale……“.

A co český skauting a naši skauti?

Přiznávám se k tomu, že jsem vždy, to znamená i za nacistické a komunistické totality, každého skauta považoval za odpůrce totality a zcela automaticky jsem mu podával levou ruku. To znamená, že jsem s každým skautem jednal otevřeně a protikomunisticky, protože jsem nepředpokládal, že by mohl být komunistou. Ani v duch by mě něco podobného nenapadlo. Kromě ideových principů skautingu jsem si něco podobného neuměl představit a možnost toho jsem si nepřipouštěl. Později to podporovala tvrdá komunistická kampaň proti skautingu a procesy se skautskými činovníky. Jenomže se přece jen již od roku 1945 objevovaly některé signály, že u nás všechno mezi skauty není v pořádku a že někteří skauti nejednají v souladu se skautským slibem a zákonem.

Obnova a krátká existence skautingu u nás v letech 1968-1970 zcela jasně ukázaly, že všechno je jinak a že jsme se v minulosti hluboce mýlili, pokud jsme důvěřovali každému, kdo se za skauta vydával. Najednou vyrukovaly stranické skupiny od ústředí po střediska, pokud kde byl dostatek komunistů. Mnozí skauti a skautky se teprve v té době veřejně přiznali k tomu, že jsou členy komunistické strany. A najednou bylo všechno jinak. Vzájemnou důvěru se dodnes již nepodařilo obnovit. Upřímnost stisku levičky, na kterém jsme si zakládali, a vzájemná důvěra mezi skauty byly trvale zpochybněny

Dříve než se budu podrobněji zabývat skautingem a skautským hnutím jako takovým a jejich pojetím, rád bych upozornil na historické souvislosti vzniku skautingu v Čechách a na Moravě a rozvoje skautského hnutí za první republiky. Historická skutečnost totiž vytváří základ pro další text této úvahy.

Jak to bylo od počátku

Jistá názorová rozporuplnost se od počátku projevovala mezi českými osobnostmi, které dnes skautští historikové uvádějí jako ty, které stály u kolébky českého skautingu a které se výrazně lišily ve svém chápání a vnímání skautingu. Z celé řady jmen uvedu jen dvě – profesora Antonína Benjamina Svojsíka a profesora Miloše Seiferta [2, 3, 4]. Dodnes se žádný skautský historik nepokusil o skutečně objektivní zhodnocení počátků českého skautingu především se zřetelem na ty, kteří tehdy český skauting pod různými hlavičkami zakládali, organizovali a rozvíjeli. Jejich úsilí byla různě úspěšná. Nejvýraznějším a nejúspěšnějším byl Svojsík a jím založený spolek Junák-Český skaut. O zhodnocení tohoto období historie českého skautingu se pokusil Plajner [2] a za to mu patří náš dík. Zároveň je třeba vzít v úvahu, že jeho zhodnocení skautingu a jeho přínosu pro českou společnost vznikalo v sedmdesátých letech za komunistické normalizace a text mohl být přece jen touto skutečností ovlivněn. Navíc, Plajner byl sociální demokrat – socialista tělem i duší, jak mi sám řekl při jednom z našich setkání. Tato skutečnost se v jeho skautství rovněž odráží.

Uvědomuji si obtížnost jakéhokoliv hodnocení minulosti. Nejsem historik a jako přírodovědec nechci srovnávat exaktnost přírodních věd s historickými přístupy. Nicméně pozoruji, jak snadno dochází k vytváření legend a nejen o dobách dávno minulých. Jako dva příklady z mnoha mohou sloužit legendy o králi Artušovi a jeho rytířích Kulatého stolu a o etickém kodexu rytířů, k jehož praktickému naplňování můžeme mít oprávněné výhrady. Připomeňme různé legendy třeba z doby druhé světové války, kterým pak byla povinována věřit, když ne nikdo jiný či většina ostatních, tak aspoň školní mládež, jejíž učebnice jimi byly přesyceny. O tom, že i legendy mohou být zdrojem politického nebo náboženského zneužití, nemůže být pochyb. A skutečně nemusí jít o dobu dávno minulou a jen těžko doložitelnou.

Skauti si často připomínají krále Artuše, jeho rytíře, jejich mýtické sídlo Camelot a ostrov smrti Avalon, kam všichni odešli trávit svůj posmrtný život, i jejich putování za svatým grálem. Dodnes jsou pochybnosti, že ve skutečnosti nejde o nic víc než o legendy, na kterých se po staletí přiživují historici a zejména spisovatelé. I kdyby šlo jen o mýty a legendy o králi Artušovi a jeho rytířích Kulatého stolu, zcela jistě nebyly politicky či jinak zneužity. Ale stačí připomenout třeba komunistickou legendu, která byla uměle a záměrně vytvořena po druhé světové válce a jejímž objektem byl nacisty popravený komunistický novinář Julius Fučík. Je třeba dodat, že zmínky o králi Artušovi, legendárním britském králi z 5.-6. století, se poprvé objevují v anglických kronikách z 9. a 10. století. Tradice artušovských romancí vznikala ve 12. století ve Francii. Král Artuš a jeho rytíři Kulatého stolu údajně nikdy neexistovali a mýty a legendy o nich pocházejí z dílny templářů??? Zamyslíme-li se nad současným stavem poznání naší historie, kolik legend v ní převládá nad faktograficky doložitelnou skutečností.

Opatrně s velkými vzory

Zakladatel skautingu, Baden-Powell (dále jen B-P), si vzal etický kodex rytířů za vzor pro skauty. To jistě bylo a je považováno stále za chvályhodné. Nikdy nebude pravdivě zodpovězena otázka, jak se lišila teorie od praxe a jaký byl skutečný život rytířů a v jakém souladu byl s etickým kodexem. Dnešní pohled a ani pohled B-P na počátku dvacátého století přece jen nelze v těchto souvislostech považovat za spolehlivý. V každém případě však volba rytířů a jejich etického kodexu jako velkých vzorů pro skauty stejně tak jako patrona skautů svatého Jiřího drakobijce měly svůj smysl a splnily a dodnes plní svůj účel, jakkoliv kritický na ono období je i dnešní pohled některých historiků. Když jsme svého času jako laikové v naší úvaze zaujali k rytířům a samurajům kritický postoj [5], nesetkali jsme se u některých skautů a zejména oldskautů s pochopením. Je třeba říci, že etický kodex rytířů se týkal převážně vyšších společenských vrstev a prostý lid stál zcela mimo hru. Možná někdy někde zcela výjimečně měl tento kodex obecnou platnost. Vycházím z toho, že tehdy byli poddaní a otroci bez lidských práv, vydaní na milost a nemilost jejich pánům a vládcům. Připomeňme si, jak se zacházelo a dodnes zachází se zajatci kdekoliv na světě. Zajatec nebyl člověk. Nikdo nechce dnes připomínat mnohatisícové hromadné oběti zajatců v zaniklých říších Jižní Ameriky. O kritický postoj se pokouší Krupička [6]. I u nás za Přemyslovců byly také trhy s otroky. Dovolím si zde upozornit na současné úvahy Třeštíkovy [7]. Životní osudy mnoha zajatců, popravených za druhé světové války, to jen potvrzují.

Někteří skautští historici hledají počátky skautingu ve starém Řecku. Řečtí filozofové jsou nám stále kladeni za vzor. Vždyť ale také v těch vzorových seskupeních, často bojujících mezi sebou, byli tací, kterým se dostávalo lidských práv, a byli druzí – otroci zcela bez práv. Jsem velmi opatrný ve volbě těch vzorů. Příliš si idealizujeme minulost, ke škodě věci samé. „Cui bono? – Cui prodest? - Komu to prospívá? Vždyť podřizujeme-li minulost a legendy svým představám a přáním, škodíme sami sobě a našim potomkům. Stále se zdůrazňuje „za vším hledejme člověka?“. Nikdo však obvykle neřekne jakého člověka, protože se už nikdo neptá a takovou otázku nepokládá. A zde se již představy a názory různí. Právě náš Šimánek [8 ] odvíjí skauting od řeckých filozofů.

Za první republiky

Postupně, za první republiky intenzivněji, vznikaly různé skautské organizace, tu závislé, tu nezávislé, mezi kterými nechyběly ani skautské organizace při některých politických stranách. Tyto organizace vznikly, aby některé z nich krátce poté znovu ukončily svou činnost a zanikly, spojovaly se ke spolupráci, aby se zase rozcházely. Vnitroskautské pnutí bylo evidentně velké, ideové rozdíly ve výkladu a chápání poslání skautingu ve výchově mladé generace snad ještě větší. Z našeho pohledu nejvýznamnějším se stal Svaz junáků skautů Republiky Československé, později nazvaný Svaz junáků skautů a skautek Republiky Československé, v jehož čele stál až do své smrti v roce 1938 profesor Antonín Benjamin Svojsík.

Po celou dobu své existence, téměř sto let, měl a stále má skauting ve veřejnosti své příznivce a odpůrce. Tragický mnichovský osud Československé republiky v roce 1938, po kterém následovalo i vynucené „sjednocení“ našich skautských organizací a vytvoření jedné jednotné organizace Junák provázely problémy a potíže, které se do značné míry negativně zapsaly do historie českého skautského hnutí, jakkoliv byly vynucené a v praxi odmítnuté a nerealizované, jako např. vztah k Židům, kteří tehdy byli ponižováni a jejich lidská práva byla výrazně omezená. Byla to předzvěst toho, co pak následovalo po vzniku Protektorátu Čechy a Morava a zasáhlo celou nacisty okupovanou Evropu a co celý svět zná pod označením holocaust. Kritické zhodnocení tohoto období působení skautingu u nás dosud chybí.

Studium historie a filozofie skautingu vyžaduje vědecký přístup

Je třeba kriticky a objektivně zpracovat historii českého skautského hnutí od jeho počátků v letech 1911 a 1912 až po současnost. Faktografie, často nepříliš přesná a spolehlivě doložená, jak ji nabízejí a poskytují dnes dostupné historické studie, postrádá seriózní výkladový aparát, bez kterého, bohužel, ztrácí svůj význam a hodnotu. Jen některá dílčí období, zejména od konce 2. světové války, byla zpracována v těchto souvislostech důkladněji, byť ani tam obtížnost a často i jistá posloupnost získávání historických podkladů a rozdílnost ve výkladu různými účastníky a pamětníky včetně historiků nemusí vždy poskytovat uspokojivý a historicky spolehlivý výklad a rozbor. Aby se předešlo nejasnostem a nepřesnostem, je třeba si uvědomit a prozkoumat cíl, úkol i metodu skautingu a jasně formulovat pojmy. To znamená, že skauting musíme postavit na vědecký základ, poznat příčiny jeho vzniku, jeho vývoj a stanovit si filozofii skautingu i jeho ideové základy [9]

Skutečností ovšem zůstává, že ta ideová a praktická pestrost předválečných skautských organizací naznačuje, že v některých případech již tehdy byla myšlenka skautingu zneužita pro ryze politické cíle ve snaze vychovat mládež oddanou třídnímu boji, násilí a revoluci, což je pojetí se skautingem zcela neslučitelné.

I světové skautské hnutí připomíná existenci ideově různě pojatého skautingu. Dodnes existuje několik světových skautských organizací. Většina z nich však usiluje o vzájemnou spolupráci, dokonce se hovoří o tom, že by dříve nebo později mohlo dojít k jejich sloučení.

Skauting a jeho problémy

Skauting svým způsobem vždy plul proti proudu. Z toho plyne i jeho strastiplná cesta světem, provázená zákazy, pronásledováním, útiskem, vězněním a popravami jeho věrných. Celou svou historií skauting prokazuje smysluplnost své existence jako výchovného hnutí mládeže a vzdělávání dospělých. Zároveň jsou zřejmé význam, osobní příklad a vliv jeho vůdců a ostatních výchovných činovníků na mladou nejen skautskou generaci. Každý z nich promítá do svého výchovného působení svůj vlastní filozofický názor a vztah k životu, křesťan křesťanský, atheista atheistický. I když ne každý z nich si to připouští a je si toho vědom. Zkušenosti nás, kteří jsme se skautingem spojili a skautingem žili celý svůj dlouhý život, to však plně potvrzují.

Tuto nevyvratitelnou a nepopiratelnou skutečnost považuji za jeden z vážných problémů nejen našeho, ale i světového skautského hnutí a příčinou mnoha potíží. Tento problém je dodnes jen velmi obtížně řešitelný nebo spíše není řešitelný vůbec. Konec konců, položme si otázku, zda třeba kantor ve škole může být v tomto smyslu objektivní, zda do výuky svého předmětu tu a tam nevkládá své vnitřní přesvědčení, svou životní filozofii a svůj politický a životní názor. Byly doby, kdy kantoři dokázali pozitivně ovlivnit některého ze svých žáků. Z těch třeba vyrostly osobnosti vědy nebo kultury. Dnes je to spíše výjimkou. Myslíte si, že by kantor dokázal ovlivnit žáka, pokud by svým předmětem nežil, nepřednášel ho s vnitřním zápalem a nadšením, a nedokázal do něho vložit své já? Ať chceme nebo nechceme, ono jiné cesty není, má-li být působení kantorů nebo skautských vůdců úspěšné. Rozhodně v takových činnostech převládá subjektivní postoj nad objektivních, i když se to nerado přiznává.

Podívejme se, jaká z toho plynou pro skautské hnutí rizika, která mohou mít přímý dopad na mládež. Chápeme-li tento problém obecněji, pak se s ním setkáváme nejen ve skautských oddílech, smečkách a rojích, ale stejně tak ve školách všeho druhu i v jiných organizacích zabývajících se výchovou dětí a mládeže. Přímo klasickým příkladem je KRUH Pavla Křivského, který vznikl koncem čtyřicátých let 20. století a který působí dodnes [10, 11]. Pavel Křivský dokázal oslovit a ovlivnit svými názory a životními postoji značný počet skautů a skautek zejména v roverském věku. Úspěšný byl dokonce i v leopoldovském kriminále, kde rovněž pozitivně ovlivnil řadu mladých tam vězněných skautů a nejen jich. Dodnes se všichni - včetně emigrantů - ke svému učiteli veřejně hlásí a dodnes údajně (?) ve výchově mládeže uplatňují vše, co sami od něho převzali a přejali. Bohužel, najdeme mezi těmi, co jsou stále aktivní, bývalé členy komunistické strany a spolupracovníky komunistické Státní bezpečnosti. Absolventi Lesních kurzů, které organizují, své instruktory uznávají a respektují ba dokonce glorifikují…

 

Celý text » si můžete stáhnout ve formátu PDF