wz
 

Skautský oddíl Velena Fanderlika

 

 

 

 

    Mgr. Ladislav Rusek - Šaman

Ladislav Rusek je osobností s dnes již výjimečnou renesanční šíří zájmu

Ladislav Rusek, ač pochází ze Slezska, „patří“ po většinu svého života Moravě a Olomouci, do jejíhož kulturního života významnou měrou přispěl svou činností vysokoškolského učitele, výtvarného umělce, publicisty, propagátora umění i skautingu. Skautingu vděčí nejen za krásné zážitky v mládí, ale i za trvalou orientaci – etiku i filozofii, pro níž je příroda nejen rádcem, ale i učitelkou. Olomoucká osobnost v těchto dnech slaví 75. narozeniny (pozn. sazby: rozhovor je z roku 2002).

Rozhodně pozoruhodné je Ruskovo působení na poli skautské publicistiky i grafiky. Brzy po obnovení demokracie a tedy po třetím obnovení skautingu u nás (což samo potvrzuje životaschopnost tohoto výchovného hnuti) přerostl Rusek rámec olomouckého prostředí a svými pracemi zasahoval do skautských periodik celostátních i zahraničních. Bezděky tak – po svém odchodu z vysokoškolského působení na katedře výtvarné teorie a výchovy – plnil dál úkol vést mládež k vyšší úrovni vkusu, k chápání umění jakožto jedné z nejvyšších hodnot lidského života. Řada publikací, množství esejů a článků, dva skautské kalendáře vyzdobené jeho linoryty a dvě knížky vydané různými skautskými edicemi (Člověk a výtvarné dílo, Fons Praha 1993 a Duchovní aspekty výtvarného umění, ELŠ Praha 2000) to dokládají stejně jako jeho skautingem motivovaná grafika.

U přležitosti jeho životního jubilea jsme Ladislavu Ruskovi položili několik otázek.

Jak vnímá život člověk v tak požehnaném věku, jakým je pětasedmdesátka?
Když je člověk ve zralém věku, nutně se ocitne na předělu, kdy se začíná ohlížet po tom, co už bylo, ale zároveň se zvědavě dívá dopředu, co ještě bude... Ta hranice, ten předěl přichází nepozorovaně, je to hranice pomyslná a míra ohlížení se a směrování kupředu se mění. Jiná je v padesátce, jiná v sedmdesáti, úplně jiná bude v osmdesáti letech... Když jsem se na to ptal svých vrstevníků, jak oni vnímají tyto proměny času a plánů, někteří se smáli, že se ještě neohližejí, že ještě mají všechno před sebou... Do subjektivního přístupu k věku se promítá různá mentalita i danost každého z nás – v tom se nutně lišíme. Já si uvědomuji – a činím tak bez lítosti a smířeně – že v mých přesýpacích hodinách je většina písečku už v té dolní hromádce.

Čím jste svůj život nejvíce naplňoval?
Většinu života jsem učil a výtvarně pracoval a obojí jsem měl rád. Volnou i užitou grafiku, kresby a ilustrace jsem tvořil podle záměru, který bych označil jako dekorativně symbolický. Tak vzniklo mnoho grafických prací – přes 900 ex libris, přes půl tisíce novoročenek, nejrůznějších užitých grafik také několik set, stejně jako volných kreseb i menšího počtu maleb – akvarelů, kvaší, pastelů. A tím, že stovky mých linorytů reprodukovaly mnohé skautské časopisy a knihy, rozšířily se vlastně bez mého přičinění do širokého okruhu u nás i „venku“ tak, jak bych to výstavami sotva dosáhl. Ale i těch výstav byla celá řada - asi 42 samostatných, stovky participací na nejrůznějších výstavách – i v zahraničí – hlavně užité grafiky. A také jsem ilustroval nejméně 75 bibliofilských tisků, zejména poezie.
A smím-li být aspoň chvilinku trochu pyšný, pak mi dovolte připomenout i literární činnost. Škoda, že se tato oblast otevřela naplno tak pozdě! Pravda, už za totality jsem mohl aspoň odborné články a studie publikovat ve fakultních a jiných sbornících; psal jsem kdysi velmi často texty do katalogů svých kolegů a přátel-výtvarníků, jimž jsem svým slovem otvíral desítky výstav. Rád vzpomínám i na cykly populárních přednášek o umění, které jsme v šedesátých letech realizovali spolu s kolegou Zdeňkem Přikrylem ve velkém sále olomouckého muzea – při nabitém auditoriu, což dnes – žel – nebývá tak často vidět... Uváděli jsme tehdy i režimu „nepohodlná“ témata a díla umělců režimem nemilovaných – já jsem tehdy přednášel o Janu Zrzavém, Paulu Kleeovi, surrealismu apod. Abych nezapomněl: měli jsme už jako studenti to štěstí, že nás – byť jen dva roky – učil malbu Jan Zrzavý. Spolu se Zdeňkem Přikrylem jsme byli jediní, kdo se už jako studenti – nemýlím-li se, tedy r. 1950 v květnu – dostali k Zrzavému do jeho (tehdy dejvického) ateliéru.

Kterou etapu života pokládáte za těžkou?
Válku. Prožil jsem hodně těžké chvíle v r: 1944 při totálním nasazení. A také to, jak okupanti dělali selekci mezi gymnazisty, aby co nejvíc redukovali budoucí inteligenci. Gymnázium v Lipníku Němci tehdy zrušili, studovali jsme dál v Přerově, ale ze dvou paralelních tříd nás nakonec po válce maturovalo jen 19. Proč se v těch politických tahanicích o různé reparace nikdy nepřipomene, že nám Němci na šest let zavřeli všechny vysoké školy, redukovali drasticky počet gymnazistů, zavřeli a likvidovali mnoho profesorů?

Na které své učitele nejraději vzpomínáte?
Vždycky budu vděčný hodinám estetiky u profesora Markalouse-Johna. Patřil jsem tehdy do jakéhosi užšího kroužku jeho studentů, kteří směli chodit na neformální semináře, či spíše živé diskuse do jeho bytu v Polivkově ulici. Domnívám se, že umím-li snad trochu mluvit, publikovat, esejisticky psát, pak je to Markalousovým sugestivním vlivem. Ale s díkem vzpomenu i na působení Františka Viktora Mokrého, Jana Zrzavého, Vladimíra Navrátila, Josefa Vydry. Jakýmsi málomluvným, ale přece jen účinným způsobem mne ovlivnil i Jan Zrzavý a Aljo Beran. Později jsem si „přivlastnil“ už nežijící, ale pro mne rozhodující učitele: je to americký filozof-zálesák Henry David Thoreau, z našich především Otokar Březina. Myšlenky těchto velkých lidí do mne vnikaly všemi duchovními póry. Je-li už řeč o vlivech, rád bych jmenoval aspoň Paula Kleea, Maxe Ernsta, naši Toyen, ale i Svolinského, Janečka,. Jiřincovou, ze starších cizích umělců aspoň Pietra Bruegela a G. D. Friedričha.

Na čem je postaveno vaše měřítko hodnot?
Chtěl bych zdůraznit, že nejsem zatvrzelý staromilec, ale že se programově vracím k pramenům, ad fontes, jak říkali staří latiníci. To dnešní odmítání všeho, co bylo, co se někomu zdá být už nemoderní, staré, takové to zpupné rčení některých výtvarníků i teoretiků typu „Tak se to dnes nedělá!“ – to je povrchní a hloupé, nemá to opodstatnění. Já těžko snáším onu bezobsažnou, ba bezzásadovou „hru“, která dnes zaplnila, spíš obsadila – mnohdy za přispění teoretiků – výtvarný svět.
Všimněte si v dnešních katalozích, jak vyumělkovanou, rádoby filozofující mluvou zdůvodňují někteří teoretici zmíněnou chaotickou hru na umění – asi takto: „Přítomné dílo je segmentem vitálně eruptivní vrstvy umělcovy sondáže současnosti, je projekcí pulzujícího ega, smířeného, ba okouzleného světem heren, barů i supermarketů, odkud výtvarník loví své vize na udici nepochybného talentu...“ Takto nějak ohromuje teoretik hlouček účastníků vernisáže nebo čtenářů katalogů a končívá většinou příslibem, že „jsme svědky nového oblouku v ambitu autorova díla, ne-li celé plodné epochy“ – za rok je ovšem všechno zase úplně jiné. A lidé toto čtou nebo poslouchají a dají se ovlivnit: musí na tom přece něco být, jinak by to teoretik tak neříkal.

Co tedy v umělecké tvorbě preferujete?
Svou dlouholetou pedagogickou profesi – to, že jsem byl nucen často korigovat, ovlivňuje mne a trochu svazuje. Svým etickým a filozofickým přesvědčením jsem zaměřen k tomu, aby vše, co dělám, mělo punc opravdovosti, dovršenosti, vážnosti. Nedovedu si hrát...– Tvořím-li grafický list, který bude vytištěn dvacetkrát, padesátkrát, stokrát, přece to neodbudu jako improvizaci! Každé dílo musí se stát krystalem, tak mne to naučil Zrzavý i knihy Kubišovy. Nepracuji ale nikdy popisně, tvořím ve zkratkách, náznacích, stylizuji; ostatně si to vynucuje i povaha rytecké práce ve hmotě. Vysoko též hodnotím odkaz evropské anticko-křesťanské kultury; gotické katedrály i byzantské ikony, romantické tajemno G. D. Fridricha i biomorfní kreace některých prací Kleeových.

Jak reagujete na negativní věci kolem sebe?
Já – alespoň sám pro sebe a pro ty, kteří mi důvěřují – pokládám za možné řešení (byť ne všespasitelné) své návraty k tradici, k řádu, k solidnosti, k pevným, tradicí ověřeným civilizačním kořenům. Žádná doba se nakonec neobejde bez řádu – směřuje-li k protikladům, míří k neřádu a zmaru! Oceňuji každé tíhnutí ke krystalické čistotě forem, každou snahu o hodnotu výpovědi, poselství, závažnosti obsahu i řešení. Každé vážné, zodpovědné dílo se stává posláním, je to kamínek do mozaiky lepšího světa, lepšího lidství.
Toto jubilejní ohlížení mi naznačuje, že vlny, které se v mých nejaktivnějších letech ode mne šířily, už narazily na své břehy a nyní se – ztlumeny – vracejí ke mně zpět. Je to dnes pro mne i příležitost znovu se sám ujistit, že vědomí splněného poslání je mnohem, mnohem důležitější než jakákoli sláva, popularita, úspěch, moc, nebo peníze.
 

Za rozhovor poděkoval Bohumír Kolář

 

Bohumír Kolář – Olomoucké listy, 20. června 2002
Rozhovor s Ladislavem Ruskem vyšel v kulturní rubrice při příležitosti umělcových 75. narozenin