wz
 

Skautský oddíl Velena Fanderlika

 

 

Paní Marie Reinlová zakládala dívčí oddíly v Olomouci (maminka Jiřiny Petřekové)

 

 

    Reinlovi a olomoucké skautské hnutí

Jiřina Petřeková - Reinlová se narodila 1. 7. 1908 v Olomouci jako druhé dítě MUDr. Felixe Reinla (1873–1948) a Marie, roz. Kroupové (1886–1950). MUDr. Reinl byl odborný lékar, gynekolog a porodník, a působil v Olomouci přibližme od r. 1904. Početná řada olomouckých má jeho jméno na křestním listě. 

 Rodina Reinlových a historie olomouckého skautingu

Po vzniku Československé republiky, s rozmachem jejího společenského a politického života byl v Olomouci založen Svaz skautů. Mezi jeho zakládajícími členy, ve sboru zakladatelů skautského hnutí byl vedle starosty města dr. Mareše, iniciátora hnutí redaktora Josefa Friedla a dalších také MUDr. Reinl. Tehdy již pětičlenná rodina, dcery Marie (1906–1996) a Jiřina (1908), syn Felix (1910–1994) s otcem i matkou byli všichni členy a stoupenci skautského hnutí.

Chlapecké oddíly byly založeny již začátkem r. 1919, dívčí o rok později. Paní Marie Reinlová měla na starosti dívčí oddíly, později byla zástupkyní okresního zpravodaje pro dívčí oddíly, MUDr. Reinl byl starostou místního sdružení Svazu junáku skautu v Olomouci.

Tehdejší městská rada měla pochopení pro skautskou organizaci, a tak olomoučtí skauti dostali k vybudování svého domova zbytek tereziánské pevnosti i s velkým hřištěm za plynárnou na druhé straně Moravy. Pořádali výlety do okolí, hlavně do Mariánského údolí, v zimě na sáňkování. První exhibice na lyžích předváděl Franta Dohnalů. První letní tábor měl dívčí oddíl ve zříceninách hradu Helfštýna, ukončený předčasně pro nepřízeň počasí, druhý byl na Jezerném pod Solánem, přátelsky podporovaný rodinou Vašutových, třetí rovněž tam, čtvrtý na Šumavě. Hráli jsme ochotnicky divadlo, pořádali besídky a akademie.

Ses. Jiřina Reinlová (později provdaná Petřeková) přestala aktivně skautovat po ukončeni nižší reálky, kdy odešla z Olomouce na vyšší školu hospodyňskou, sourozenci Marie a Felix byli aktivními skauty až do maturity, po níž se Marie záhy provdala za ing. dr. Josefa Demelu a Felix odešel na vysokou školu. Rodiče Reinlovi zůstali členy Skautu až do přesídleni do Prahy v r. 1936. Když Dr. Reinl zemřel na podzim r. 1948, zlomen na duchu příchodem nové totality, přijeli mu na pohřeb také olomoučtí skauti s krásným věncem z podzimního listí a plodu.

Osudy nás Středoevropanů jsou většinou pohnuté. Když se Jiřina Reinlová v létě r. 1932 v Rožnove p. Radhoštem seznámila s mladým filozofem Vladimírem Petřkem (důsledně trval na výpustce e), jistě nikdo nepředvídal, že tento mladý muž má před sebou už jen deset let života. V roce 1939 se aktivně zapojil do národního odboje, byl iniciátorem ukrytí čs. parašutistů v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje, 18. června 1942 zatčen a 5. září 1942 popraven. Jeho žena Jiřina s malou dcerkou zůstaly na svobodě a na živu jen zázrakem, a také aktivní pomocí rodiny dr. Demely z Rožnova p. Radhoštem a ing. Felixe Reinla z Ostravy.

Po r. 1945 skautovala vnučka Reinlových, Alena Demelová a pravnuk, Marcus Hedblom (ve Švédsku), většina potomků této rodiny však má vryta slova skautského slibu v srdci, i když aktivními skauty nejsou.

 Vzpomínky Jiřiny Petřekové – Reinlové

 Vzpomínka první

Mých vzpomínek je hodně a je těžko říci, které báti přednost. Ale přece jen – zahájím zážitkem z návštěvy milovaného presidenta TGM v Olomouci. (Uvítání se účastnila ses. Pavla Marešová s mou sestrou Mářou. Obě ve skautském kroji.) Skautů se pan president nezbavil po celý ten krátký pobyt v Olomouci. Příčinou byla moje maminka, která se skupinou několika skautů a skautek přecházela od jednoho stanovišti cesty pana presidenta ke druhému. Kde jsme nepřišli včas, utvořili jsme alespoň špalír u chodníku. Než proběhla ceremonie v kadetce, požádala zahradníka v parku o kytičky, které jsme pak házeli do automobilu vzácných hostí projíždějících parkem. A zase poklusem rychle na nádraží. Než byl ukončen v nádražním salonku akt rozloučení, rozestavila nás matka do špalíru před legionáře, kteří netušili, že jsme tam oficiálně neměli být. Pan president přišel s doprovodem civilních, církevních a vojenských hodnostářů a nastoupil do připraveného vlaku. Protože se odjezd poněkud pozdržel, všiml si – asi na upozornění své dcery Alice, že jsme tam zase. Přistoupil k oknu a dal se do hovoru s naší mátí. Ptal se na skautskou organizaci v Olomouci, jak se jí daří a kolik nás již je. Když mu maminka referovala, že asi 30 děvčat, pozastavil se nad tím, že je to poměrné málo (vždyť nás viděl všude se hemžit...). Máti mu tedy slavnostně slíbila:Budeme se snažit, pane presidente! Tato stylizace se nelíbila panu arcibiskupovi Stefanovi a vytkl jí germanismus, že měla říci „vynasnažíme se!“ Ale to už se vlak dával pomalounku do pohybu, a tak máma honem ještě zavolala: „Buďte nám dlouho zdráv, pane presidente!“ A ten s milým pohledem slíbil slovy: „Vynasnažím se!“ A ušlechtilá tvář našeho presidenta Osvoboditele nám v slzách mizela ke Praze.

 Vzpomínka druhá, třetí, čtvrtá

Skautský slib! Krásný text, škoda jen, že jej už nemám v paměti zcela zachován. Skautské desatero! Pamatuji, že jedním z předních úkolu skauta bylo udělat denně alespoň jeden dobrý skutek. A právě na tento díl desatera si pamatuji nejvíce. Ať už na to, jak jsem při výkonu jednoho dobrého skutku div nevypustila duši, když jsem pomáhala táhnout nějakému stařečkovi káru do kopce. A nebo na jindy, kdy jsem dostala hrubě vynadáno, že chci pomoci sesbírat rozsypané hřebíky.

# # #

Vliv iniciátora olomouckého skautingu br. Friedla byl na nás, skauty a skautky, velký a všichni na něj rádi vzpomínáme. Pamatuji si, že když jsme se s ním občas vraceli z fortu domu, najednou se nás zeptal, jak vypadal ten člověk, který šel před chvílí kolem nás. Chtěl vedet, čeho všeho jsme si všimli, a tak nás cvičil k pozornosti a ostražitosti.

# # #

A kouzlo táboráků a ohňů! Když jsme jednou shrabovaly na hradbách uschlou trávu, neodolaly jsme a začaly hromádky zapalovat. Bylo již k večeru a plameny krásně šlehaly. Najednou přiběhli chlapci z hřiště a rychle nám začali ohne hasit. Také nás přiměli pomáhat s hašením. Jen co jsme stačili všechno uklidit a potmě se schovat v klubovně, už jsme slyšeli troubení požárníku, kteří jeli kolem. Na radnici totiž bývala na věži hlídka. Ta hlásila požáry a svolávala hasiče. Měly jsme štěstí, že právě nedaleko byl opravdový požár. Jen se hasiči divili, že takový malý, když oni viděli mohutné plameny. No asi se dobrák pan starosta dr. Mareš přimluvil, aby se nevyšetřovalo.

 Vzpomínka pátá – Skautský domov

Bylo to velkorysé gesto olomoucké obce, a pro nás, kteří jsme do řad skautingu postupně přistupovali, ohromný zážitek. Pevnost s mohutnými hradbami, vysoká oblouková brána a na prostorném nádvoří členitá budova. Byly zde vybudovány klubovny a společenská místnost, kde se hrála divadla, pořádaly besídky a hudební produkce. Zřízena byla i noclehárna pro putující skauty (my skautky jsme tehdy ještě neměly tolik volnosti). U hradby v kasematní místnosti měl svou „residenci“ dobrák bratr Žurek, který mel „fort“ jak jsme Skautskému domovu říkali, na starosti.

V dolní části kasemat u výpadní branky na břehu Moravy se usídlili vodní skauti. Za fortem bylo volejbalové hřiště a lehkoatletické dráhy. Kopaná, házená a pozemní hokej se hrávaly na hřišti na druhém břehu Moravy za plynárnou. Zde se odehrávaly i velké skautské srazy – např. při návštěvě zakladatele br. A. B. Svojsíka. Když se hnutí skautu rozrostlo, byl tento domov rozšířen o „ostrůvek“ ležící téměř ve středu města. To byl další velkorysý čin olomoucké obce za starostování Dr. Richarda Fišera. Na „ostrůvku“ si naši hoši vše sami vybudovali, včetně klubovny.

Nikde v celé republice neměli skauti takový domov, jako my olomoučtí. Také jsme jeho volání nikdy neodolali a každou volnou chvíli jsme zde prožívali. Rodinné prostředí, v jakém jsme tam žili, nezná již mládež vyrůstající v nynějších dobách, a kdyby poctivě žila, jistě by nám záviděla.