wz
 

Pražská družina SOVF

 

 

 

 

    Za Vladimírem Princem – Širchánem

6. července 2009 zemřel v USA, kde pobýval od počátku devadesátých let, Vladimír Princ skautskou přezdívkou Širchán. Odešel statečně po dlouhé, vyčerpávající nemoci. Zprávy o Vladimírových zdravotních potížích, i tu poslední nejsmutnější, se dozvídali jeho přátele doma a v různých koutech světa od jeho bratra Zdeňka Prince.

Vladimír se narodil 9. ledna 1925 v Praze. Dětství a mládí prožil na Starém Městě pražském v Petrské čtvrti, nedaleko Františku. Byl aktivním účastníkem divokých a vzrušujících klukovských šarvátek, pouličních bojů a dalších pozoruhodných aktivit mezi „petráky“ a „františkány“, které začátkem čtyřicátých let minulého století dodaly inspiraci Jaroslavu Foglarovi k jeho kultovním románům o organizaci Vontů a tajemné čtvrti Stínadla.

Nedaleko Vladimírova bydliště se na Petrském nábřeží nacházel také Hlavní stan Svazu skautů a skautek RČS. Tady se seznámil se skautingem, s nímž následně propojil celý svůj život. Od útlých vlčáckých let, k aktivnímu a dlouholetému vůdcovství a skautskému vychovatelství až k činovnické práci v nejvyšších orgánech československého a českého skautingu.

Skautovat začal v Sedmém katolickém oddíle Svazu skautů a zůstal mu věrný nejen jako člen, ale i jako vůdce ve všech jeho podobách a historických etapách.

Vedle Vladimíra jsem nepoznal druhého člověka tak činorodého. Zajímal se aktivně o celou řadu oborů od hudby, malířství, ochranu přírody ale i motorismus a vodní sporty, táboření a pobyt v přírodě. Nemohl být tedy nad něho vybrán lepší autor podmínek Odborných skautských oznaků. Vytvořil a sepsal je jak v období druhého tak i třetího návratu (1968 a 1990) československého skautingu na svou legální scénu.

Vystudoval průmyslovou školu stavební. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 byl pro nedostatečný rodinný původ a působení ve skautské organizaci „vyakčněn“ ze studia architektury. V té době se Vladimír skautsky angažoval jako vůdce oddílu a člen organizačního odboru Náčelnictva chlapeckého kmene Junáka. Od roku 1945 byl blízkým spolupracovníkem Dr. Karla Průchy- Rolfa, předsedy výchovného odboru Junáka. Jen mlčenlivost zatčených skautských činovníků kolem Karla Průchy v roce 1951 a také fakt, že Vladimír konal v té době vojenskou prezenční službu, jej zachránila před osudem mnohaletého veznění.

V roce 1968 byl Vladimír mezi prvními, kteří radou a nejrůznějšími službami, především kontakty na starší vůdcovskou generaci, pomáhali pražským Psohlavcům obnovovat skautskou organizaci. Vladimír oživil také svůj skautský oddíl a vedl jej ilegálně ještě dlouho po nedůstojné „integraci“ Junáka s komunistickou dětskou organizací, ke které došlo v roce 1970.

Odpudivá a skličující role, kterou československé skautské organizaci narežírovali v roce 1970, ze strachu o vlastní pozice a kariéry její nejvyšší představitelé se stala Vladimírovi základním předělem pro další novou práci ve skautingu. V návrat skautingu nepřestal ani na okamžik věřit. Podle jeho úvah a přesvědčení to však měl být návrat především k duchovním kořenům skautingu. Bez obnovy těchto základních a dosud pomíjivých zdrojů, které, jak byl přesvědčen, by mohly být živou vodou celé společnosti, by byl vzkříšen jen rozmělněný odraz skautingu. Po celou dobu tzv. normalizace hledal kontakty a organizoval setkání s podobně uvažujícími skautskými vůdci. Když však v roce 1989 shledal, se svým přítelem Dr. Karlem Průchou, že se v obnovené skautské organizaci Junák, jíž opět pomáhal na nohy, čile zařizují ti, kteří organizaci před dvaceti lety převáděli pod rudé prapory, anebo jejich pohrobci, založili (respekt. obnovili) Svaz skautů a skautek České republiky. Ten měl rozvíjet a pěstovat prvoplánový skauting se zásadním zhodnocením jeho duchovních norem.

Vladimír byl na počátku devadesátých let také iniciátorem vzniku skautského oddílu Velena Fanderlika. Původně šlo o sdružení skautů vězněných v padesátých letech za protikomunistickou činnost. Vladimír se později stal prvním nevězněným skautem, jemuž byly nabídnutým členstvím v toto oddíle projeveny úcta a vděk za jeho práci ve skautingu.

Brzy po listopadovém převratu v roce 1989 se Vladimír odstěhoval se svou ženou za synem do USA. S přáteli ze staré vlasti bohatě korespondoval. Hlavním tématem dopisů byl samozřejmě skauting jeho metodika, historie a budoucnost.

Vladimír nám byl spojením se světem, který jsme nepoznali, který naše společnost prohrála – lépe řečeno obětovala jej – v několika složitých zkouškách, když víra, že jeho hodnoty budou v optimální době snadno vratné se ukazuje být nad síly kohokoliv v tomto prostoru. Také za to patří Vladimírovi náš dík, protože byl prvním, od něhož jsme mohli slyšet, že náprava věcí obecných, nejen skautingu, nebude vůbec snadná. Mnozí z nás Vladimíra neslyšeli nebo nechtěli slyšet v tom nadšeném dolování starých lilií, klobouků a práporů z nejrůznějších úkrytů.
 

Měl jsi pravdu, Vladimíre. Sbohem.
 

Jiří Zachariáš - Pedro