wz
 

Pražská družina SOVF

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ukázky fotografií z oficiálního webu

Jamboree 2007

 

zobrazit zdroj »

 

 

    Výprava za dějinámi i současností skautského hnutí

 

V červenci 2007 uspořádala Konfederace politických vězňů pro své členy a oldskauty týdenní zájezd do Anglie na 21. jamboree, konané při příležitosti stého výročí založení skautské organizace a prvního skautského tábora Baden-Powellem.

 

Poděkování netradičně úvodem

Zásluhy se dělí do dvou větví. První patří bratru Pavlu Holému, hlavnímu organizátorovi a iniciátorovi výpravy, která pro nás staré skautské veterány měla neocenitelný význam. Druhá současně patří Pražské pobočce KPV, která projevila podporu a pochopení a převzala záštitu nad celou akcí.

Účastníci

Vlastních účastníků této výpravy bylo osmnáct; bývalých i současných činovníků Junáka, skautů, kteří skautingu věnovali značnou část svého života a většina z nich byla bývalým režimem „odměněna“ řadou let v komunistických lágrech a věznicích.

Do dvacítky je třeba zahrnout i oba řidiče, z nichž jeden nám byl i velmi dobrým průvodcem a tlumočníkem. Oba byli skvělí.

 

Důvod výpravy
Důvod je pro skauta zářivě jasný – kdo by se nechtěl alespoň na chvilku zúčastnit tohoto obrovského setkání národů, ras, pohlaví, náboženství, víry i zvyků a nadechnout atmosféru, kterou nám komunisté 40 let odpírali; zajít se poklonit k památníku prvního tábora, uskutečněného BP právě před 100 lety na ostrůvku Brownsea, a dále jako Lesoškoláci se projít Gillwel parkem a pocítit majestátní atmosféru spojenou s touto legendou skautského vzdělávání.

Sen se stal skutečností a skutečnost byla nádherná, plodná a povzbuzující pro nás pro všechny.


 

Pár slov k dějinám skautského hnutí
Prvního srpna 1907 v 8:00 hod. ráno zatroubil Robert Baden-Povell na ostrově Brownsea na roh africké antilopy a zahájil tak první pokusný chlapecký tábor v přírodě. Jeho účastníky bylo 20 chlapců, které BP rozdělil do skupinek po pěti a pověřil starší z nich jejich vedením. Tím dal základ nejdůležitějšímu výchovnému prvku – skautské družině.

Tento experimentální tábor byl impulsem a inspirací pro obrovský rozvoj světového skautského hnutí. Okamžitě po návratu z tohoto tábora začal BP psát ještě plný dojmů a načerpaných zkušeností základní příručku pro skauty „Scounting for Boys“. Příručka, která byla vydána v roce1908 měla mimořádný ohlas a dočkala se knižního vydání v řadě států i mimo Anglii.

Skauting se rychle rozšířil do většiny zemí světa, překročil hranice států, kultur, jazyků i náboženství.

V roce 1910 založila sestra BP Agnes dívčí organizaci, která si dala do znaku trojlístek.

V roce 1920 svolal BP anglické skauty a současně pozval i delegace skautů z 34 zemí, v nichž skautské hnutí již působilo. Toto setkání dostalo název Světové Jamboree, a koná se pravidelně každé 4 roky dodnes.

Pod vlivem velkého úspěchu tohoto skautského setkání inicioval BP založení světové skautské organizace, které se postavil do čela. Od té doby prošly skautskou výchovou stovky milionů chlapců a děvčat na celém světě, a jejich činnost zanechává kladné stopy ve všech oblastech konání lidstva.

Zakladatel světového skautingu zemřel 8. ledna 1941 ve věku 84 let v keňském Neyri, kde je i pochován. Všem skautům celého světa zanechal poselství se slovy: „Snažte se, abyste svět zanechali lepším, než jste jej nalezli“.

Přesně 100 let od založení skautského hnutí se světové Jamboree vrací do místa svého zrodu – Anglie. Zde se konalo od 27. 7. do 8. 8. 2007 setkání téměř 40 000 skautů a skautek z celého světa. Jamboree se uskutečnilo v hrabství Essex, poblíž města Chelmsford v Hylands Parku. Ústřední heslo tohoto mezinárodního setkání bylo: „Jeden svět – jeden slib“.
 


 

PALUBNÍ DENÍK VÝPRAVY

Den 1. - čtvrtek 26. července 2007

Místo setkání – Praha 4, Budějovické náměstí – Poliklinika.
Všichni účastníci výpravy v plném počtu a zbroji na palubě, tedy v tomto případě na sedadlech 18ti místného spacího autobusu společnosti Jihotrans, jsou připraveni k odjezdu a také úderem 6. hodiny ranní vyjíždíme na dlouhé putování za skautskými tradicemi a symboly, tj. Brownsea, Gillwel Park a světové Jamboree. To vše se nachází v kolébce skautingu – v Anglii – a tam je i cíl našeho cestování.

Najíždíme na dálnici D 5 a projíždíme okolo Plzně novým tunelem a přes nový most k Rozvadovu. První půlhodinová zastávka určená k natankování nádrží na hraničním přechodu, rozloučení s ČR, a pokračujeme po německé dálnici kolem Ambergu a Norimberku . Kolem půl dvanácté míjíme Frankfurt, přejíždíme Mohan, pokračujeme dál na Kolín nad Rýnem a stáčíme se k Holandské hranici. Její existenci poznáme pouze na mapě. Pokračujeme k Maastrichtu a přejíždíme do Belgie. Před Bruselem je na dálnici zácpa, a tak řidiči raději volili cestu středem Bruselu, a nám tak umožnili uvidět sídlo Evropské unie. Humorné návrhy k návštěvě Bobošíkové, Železného, příp. Ransdorfa řidiči neakceptovali, a tak jsme si kávu museli koupit až na zastávce autobusu.
 

Bruselem jsme řadou tunelů projeli na prosto profesionálně a pokračujeme dál na Gent, míjíme Brugy a blížíme se do Calais. Tam je také dnešní konečná, parkujeme na parkovišti pro TIR na Rue Marcel Dassault, kde přespíme. Tato parkoviště jsou většinou vybavena sociálkami se sprchami, teplou a studenou vodou a toaletami. Současně s tímto sociálním zařízením je v místě i prodejna nebo bistro s celonočním provozem.
 

Autobus je vybaven vlastní kuchyňkou, kde nám páni řidiči budou připravovat teplá jídla a při zastavení kávičku nebo pivko. Menší problém vznikl nedostatečnou informací o zajištění jídla na dnešní den, takže někteří účastníci výpravy si museli za 3 eura zakoupit sendviče. S menšími potížemi se setkali i bratři, kteří měli místo ke spaní v horní části autobusu, kam se muselo šplhat po žebříčku. V průběhu celé noci přijížděli a zase odjížděli nákladní automobily, které vytvářely takový hluk, že jsme toho moc nenaspali. Zítra přejíždíme přes kanál La Manche trajektem.


Den 2. – pátek 27. července 2007

Budíček je bratrský (většinou jsme „pamětníci“), a tak spánek a ranní budíček tak moc nepotřebujeme. V 6 hodin je otevřena místní samoobsluha, na které jsou ucházející umyvárny – nám stačí – se studenou vodou. Druhá umyvárna je na čerpací stanici, ale je podstatně dál. K snídaně je čaj s koblihami.
 

Odjíždíme na odbavení do přístavu. Trocha čekání a odbavení přes pasovku (dnes už báseň proti dřívějšku), protože britští pasoví úředníci odbavují přímo v Calais, dnes už daleko jednodušším způsobem. Najíždíme na trajekt, a jdeme využívat komfort sedmého podlaží, které je vybaveno samoobsluhou, restaurací a prodejnou. Protože je pěkně silný vítr, na kanále jsou i poměrně vysoké vlny, které trajektem pohupují na přídi až o 60 cm. Pár nezbytných fotek, trochu obhlédnout nabídku v shopech a přistáváme v Doveru.
 

Vyjíždíme z trajektu k cíli dnešní cesty, což je ostrov Brownsea. Naši řidiči zvolili sice delší, ale podle nich rychlejší cestu směrem na Londýn a londýnským okruhem přes Basingstoke a Winchester do Sandbanksu v Bournemouthu. Předpoklad řidičů o rychlejší cestě nevyšel. Na místo jsme dorazili s 10 minutovou rezervou, která nám jen tak stačila na koupi jízdenek na loď. Navíc jsme neměli ani čas na vybrání potřebného obnosu, určeného na přepravu lodí na Brownsea. Takže potřebný obnos ve výši 76 Liber poskytl bratr Rys, a nastoupili jsme na loď.
 

Pozorujeme při plavbě z lodi půvabné domky na pobřeží zálivu a současně vyhlížíme charakteristickou dominantu soukromého sídla, nebo spíše zámečku stojícího vedle přístavu na Brownsea. Přistáváme a vycházíme z lodi, abychom vyrazili na místa pro nás posvátná ... ale ouha – další překvapení – bez vstupenky a průvodců to nejde. Platíme tedy dalších 76 Liber za vstup, které tentokrát pro výpravu poskytl Orel, a konečně jsme mohli s přidělenými dvěma průvodci vyrazit.

 

Letmo prohlížíme zámecké sídlo, míjíme místní kostelík, ve kterém se podle průvodců ještě často konají svatby a po cestě postupně potkáváme vlajky všech národů, jejichž delegáti se účastní Jamboree, které jsou rozmístěné v různých uskupeních. V jednom z prvních uskupení je i vlajka České republiky.

Brownsea dnešních dnů bouří aktivitou – na náš vkus možná trochu pouťovou – ale určitě místní skauti v dobré víře udělali všechno pro to, aby návštěvníci alespoň částečně poznali atmosféru spojenou s Jamboree.

Přecházíme na místo, kde měl být uskutečněn 1. tábor, pořádaný BP. Je zde nainstalována předpokládaná verze tvaru tábora, tvořeného 4 týpí s doplňky. V bezprostředním okolí je řada aktivit, připravených pro účastníky Jamboree, uzlování, různé hry a postávající dospělí skauti oblečení do obleků patřících do doby konání prvního tábora.
 

Nezbytná prodejna se suvenýry je úplně nová, celodřevěná stavba (připomínám si boudičku, kde jsme si před 15 lety koupili pár upomínek, a kterou otevíral průvodce pouze pro objednanou výpravu) naplněná různými a různě vkusnými předměty. Podle informací našeho průvodce bude na místě vedle instalovaného tábora postaven 1. srpna 2007 symbolický most, který má spojit všechny kontinenty a národy světa.
 

Postupně přecházíme ke kamennému památníku, umístěnému na nejvyšším místě ostrova. Jeho známá silueta (je na většině pohlednic, suvenýrů i plaket) je důstojným odkazem a spojovacím článkem mezi minulostí a současností. U památníku s vytesaným odkazem na první tábor BP je živo, všichni se fotí, jednotlivě i ve skupinách, a současně prožívají tu vzácnou chvíli, dotknout se dějin v přítomnosti a hlavně možnosti být u toho.

Vzhledem k tomu, že Brownsea je ptačí rezervace, a polovina ostrova je volně přístupná, a odbývají se na ní veškeré aktivity, druhá polovina ostrova je uzavřená a nepřístupná návštěvníkům. Proto také průvodci, kteří nás doprovázejí hlídají nejen kam se jde, ale co se případně sbírá nebo odnáší. V našem případě kamínky, které sbíráme přecházejí s úsměvnou tolerancí.

Cestou potkáváme řadu účastníků Jamboree z různých zemí a různého stáří, ale zatím nejhezčí oblečení má delegace mexických skautů a skautek, kteří mají modré kabátky s bíločernými šátky.
 

Vracíme se zpět a zastavujeme se u ocelové konstrukce, která je upravena pro divadelní scénu s hledištěm. Na dalším místě postavila francouzská delegace komunikační centrálu radioamatérů pro spojení se skauty z celého světa a která je výrazná především výškou své antény..

Jindy klidný ostrov kypí různými nabídkami aktivit a prodejnami se suvenýry. Kdo by nekoupil čapku se znakem Brownsea (5 Lb), nebo pohlednice s původním táborem BP (za půl Libry). Na naše poměry trochu drahé, ale.... I tady kvete výměnný obchod. U místní prodejny (nově postavené) nás s nadšením zdraví skautík z Indonésie, milý chlapec, a chce vyměnit vlaječku. Dostává několik výšivek a je z nich nadšený. Fotíme se, fotí se okolí, dokumentuje se…

Sto let je pouze jednou a Brownsea v tomto historickém okamžiku také. Sbíráme kamínky a dřívka na upomínku, a také pro ty, kteří se této chvíle nedožili. Položíme jim je na místo jejich posledního odpočinku.

Brownsea je malý ostrov o délce cca 2,5 km a šířce necelý 1 km, ale svým významem a rozsahem pro historii skautingu je velikostí kontinentem.

Pomalu docházíme do přístaviště a loučíme se s průvodci. Nastupujeme na loď, která nás odveze zpět na pevninu. Ostrov je vzdálený od břehu přibližně 1 km, a tak cesta trvá pouhých 15 minut. Raritou přístaviště je i řetězový přívoz, který převáží auta i lidi na pevninu na druhé straně zálivu, vzdálené pouze 500 m, ale zkracující cestu po pevnině o 75 km. Další raritou je těžní věž, kde v podmořském šelfu těží ropná společnost naftu.

Opouštíme přístavní městečko a cestou k Londýnu se ještě zastavujeme ve Winchesteru, ale parkování v městečku je pro autobusy obtížné, a tak zajíždíme až do odlehlejší části města a pár zarputilých cestovatelů vyráží do ulic. Začíná mírně poprchávat a tak dokumentujeme pouze pár nevýznamných objektů – jako divadlo (v rekonstrukci) apod., Ke katedrále se nedostáváme. Vracíme se v dešti a odjíždíme na odpočívadlo k nocování na parkoviště, které je výborně vybaveno.

Končíme krásný den.


Den 3. – sobota 28. července 2007

Ráno obvyklá očista, ke snídani chléb, sýr, džem a čaj. Dnes odjíždíme do Windsoru. Cestou projíždíme kolem Ascotu a přijíždíme na místní parkoviště jako úplně první. Přes místní nádraží příměstské dopravy, kde můžeme obdivovat stojící vlakovou soupravu, procházíme kolem původní parní lokomotivy s královským znakem odcházíme na prohlídku města.

Po půl hodině se vracíme ke vstupní bráně zámeckého areálu a zjišťujeme: za prvé obrovskou frontu zájemců o vstup do zámku, a navíc cenu vstupného, což je pro nás ohromujících 19,5 Libry. To byla pro většinu z nás omračující cena 850 Kč, a tak vzdáváme návštěvu zámku a procházíme se kouzelným městečkem, obdivujeme místní architekturu a stylově upravené krámky a restaurace, které někteří bratři dokonce navštívili na kávu.

Pár bratrů absolvovalo místní obří kolo, které svou výškou přesahuje 200 stop, a později porovnávali svůj čas na slunečních hodinách, kde se stačilo postavit na datum a stín vlastní osoby ukázal čas.

Připomínám, že v době konání naší návštěvy se ceny vstupů téměř zdvojnásobily proti ceníku, který jsme měli k dispozici. Proto si řady bratrů vyměnila na výdaje menší část peněz, a tak se nyní zvažovala každá vydaná libra.

Kolem poledne přejíždíme do Londýna. Cesta Londýnem je v každé ranní, denní i večerní době super náročná pro řidiče i cestující. Prokličkovat soustavou jednosměrek, jízdou vlevo, množstvím okruhů, semaforů a hlavně aut – osobními počínaje přes dodávky, mikrobusy a autobusy všech kategorií znamená kilometry popojíždět po metrech a ztrácet desítky minut v kolonách aut.

Parkujeme poblíž Toweru, a naši řidiči nám připravují k obědu maso s rýží.

Po obědě jsme se prošli po nábřeží Temže a přešli Tower Bridge. Rozhodli jsme se navštívit křižník Belfast, zakotvený na Temži proti Toweru. Z počátku nás trochu zarazila cena vstupu, která proti původnímu ceníčku stoupla o 100 % na 9,97 Lb. Na konec po intervenci a zjištění, že jsme skauti, nás vstupenka stála „pouze“ 6,15 Lb.

Prohlídka křižníku, který naposledy zasahoval na Malvínách, bojoval s Japonci i s německými ponorkami, byla obrovským zážitkem. V některých kabinách jsou nainstalovány figuríny v pracovních pozicích. V nemocnici lékař operuje, zubař ošetřuje chrup, v kuchyni škrábou brambory a opékají řízky, radista ovládá přístroje, kantýna je v provozu a většina se zvukovou kulisou. Vstupy do dělových věží, šachta na podávání nábojů do věží, rotační úložníky na automatické překlápění nábojů do vzduchových výtahů, protiletadlová děla, velitelská stanoviště na ovládání palby, a další a další technické zajímavosti, jsou pro laika ale i odborníka pohledem do vojenské techniky na velmi vysoké úrovni. Nejefektnější je strojovna – kotle s naftovým vstřikováním paliva, rekuperátory, množství přístrojů a ovládacích panelů, turbiny k pohonu lodních hřídelí, to vše působí silným dojmem.
 

Úcta patří technikům, kteří tento celek před počátkem druhé světové války postavili, a který je do dnešního dne funkční. Ještě k doplnění: Na řadě stanovišť jsou informační automaty s videozáznamy, na kterých se promítají historické bojové události, kterých se Belfast účastnil.

Po prohlídce odcházíme procházkou po nábřeží, přecházíme přes most London Bridge ke katedrále St. Paula. Bohužel chrám se uzavírá před mší, a tak se nedostáváme k prohlídce. Přicházíme na nábřeží a přesunujeme se na místo, kde parkuje náš autobus.

Večeři si užíváme na nábřeží Temže v autobusu. Po večeři odjíždíme na odpočívadlo poblíž Chelmsfordu aby měli řidiči na zítřejší den, kdy máme příjezd časově omezený, trochu vůli.

Ještě ke službám na odpočívadlech v Anglii – jsou vynikající. Používají je jak dálkové autobusy, tak TIR, ale i osobní automobily, které mají oddělené stání. U všech jsou čerpací stanice, a hlavně bufety a restaurace a samoobslužné prodejny s celonočním provozem. Jedinečné je sociální zázemí s umyvárnami, sprchami a kabinami WC, stále udržovanými v čistotě. Teplá voda, sušáky, toaletní papír a tekuté mýdlo je samozřejmostí. A navíc jsou zdarma. V žádné jiné zemi jsme se s těmito službami v takové kvalitě nesetkali.


Den 4. – neděle 29. července 2007

Vstáváme, snídáme a vyjíždíme dříve než obvykle – dnes v 6:30, protože máme limitovaný přesun dalším autobusem na místo našeho dnešního programu, a to je Jamboréé.

Jamboréé pojala Velká Británie organizačně velkoryse, především s ohledem na zajištění bezpečnosti všech účastníků opravdu důkladně. Autobusy i osobní vozidla dopravující návštěvníky musí skončit na místním sportovním letišti, kde velkou část plochy vyhradili na parkoviště. Dojíždějící autobusy musí projet koridorem a ohlášením přes operátory, kteří si vysílačkou předávají cíl parkoviště vozidla.
Po vystoupení se nás ujímá služba, která nás doprovodí na místo registrace. Protože celou noc pršelo a ráno je značné chladno, je místo plné louží a bláta. Registrace spočívala v ověření předchozího zaslání registračního požadavku odeslaného z ČR a vydání pasportů a evidenčních pásek, které jsme si jako náramek přilepili na zápěstí.

Další přesun je již jen přistavenými místními autobusy, s pečlivě odpočítaným počtem účastníků a doprovodem, který nás i ostatní v anglickém a českém jazyce informuje o organizačních a doprovodných pokynech a aktivitách. Mimochodem – všichni průvodci mají na hlavách výraznou vysokou pestrobarevnou kouzelnickou čepici, odvozenou od postav čarodějů z Haryho Pottera.

Po půl hodině jízdy přijíždíme na místo určení, tj. před vstupní bránu obrovsky rozlehlého pozemku, na kterém je rozmístěno značné množství základních táborů, speciálního technického zázemí, prodejních i prezentačních stánků i ohromných stanů a samozřejmě řada různých prodejen.

Za vstupní bránou je instalována vlajkosláva všech zúčastněných států, a mezi nimi nacházíme i vlajku ČR. Po krátké procházce se setkáváme s další českou vlajkou, a to u restauračního zařízení, kde se točí české pivo – ovšem za libry – a v anglických cenách. K obsluze, která se snaží uspokojit případné zájemce, se mnoho chvály říci nedá. Děvčata a chlapci se sice poctivě snaží v podmínkách, které mají k dispozici, a při amatérských znalostech, zvládnout pultovou obsluhu co nejlépe, ale nějak to nejde. Po čtvrt hodině stání ve frontě na kávu odcházím neuspokojen. Neprofesionální obsluha je znát - bez znalosti cen a zručnosti obsluhy potřebné při točení piva a při podávání objednaných ohřátých párků – to jde špatně a rozhodně nereprezentuje české pivo a Českou republiku. Velká škoda!!

Protější rakouská restaurace má profi obsluhu, která obslouží zákazníka během pár minut od okamžiku, kdy se posadí ke stolku.

Naše expozice určitě vypadá lépe, alespoň po vizuální stránce, ale náplň je tak zbytečně chudá, že je z toho smutno. Sice se snaží s použitím zvučných jmen typu „Jágr“, prezentací Pražského hradu a plakátem Pravčické brány vetřít se návštěvníkům do povědomí, že existuje Česká republika, ale toho skautského je tam opravdu hodně málo.
 

Náš skauting jakoby téměř neexistoval, nic živého, nic o tradicích a znalostech (není tu jediná příručka – a v jejich vydávání jsme velmocí). Žádný rukodělky – ukázka z činností oddílů – naše tábory, které svět nezná. Jen venku stojí náš světový unikát – dřevěná podsada, bez vybavení, bez vysvětlení!! Na druhé straně vchodu svázaná trojnožka z neopracované kulatiny vysoká přibližně 3 metry. Toť vše!!

 

Uznávám, že Jamboréé není veletrh, kde se nabízí poslední hity, ale domnívám se, že minimálně by měl důstojně reprezentovat nejširší dětské hnutí s největší tradicí v republice.

Celá tato komerční a reprezentační část je umístěna ve středu rozlehlého areálu. Po jeho obvodu jsou umístěna ležení delegovaných skautů a skautek jako účastníků Jamboréé. Největší celky – nazývané HUB – jsou celkem 4 a jsou dále rozděleny do 4 podskupin, jejichž pojmenování je odvozeno od geografických názvů (příkladně: poušť, oáza, vádí, duna, kaňon, tundra, atol, záliv, laguna a pod). Každý z těchto dílčích celků nazývaných SUBCANS má přibližně 2 000 účastníků. HUB má tedy přes 8 000 účastníků, a protože celé soustředění má 4 HUBy, je na Jamboree víc jak 32 000 skautů a skautek z 80 států světa.
 

Tato čísla jsou pouze přibližná, podle plánovaných odhadů skutečnost je značně vyšší a musí se doplnit o organizační pracovníky, služby, ostrahu, návštěvníky, atd.
 

Jednotlivé SUBCANS jsou samozřejmě ještě organizačně členěny na menší skupiny. Skutečností je, že Jamboréé není organizováno podle států, ale účastníci jsou promícháni tak, aby se navzájem poznali. Tak např. Česká republika delegovala skauty z 5 krajů republiky – z Prahy, Plzně, Brna, Ostravy a Olomouce - a ti byli rozděleni do 5 SUBCANS.

Takovéto soustředění představuje obrovský organizační nápor na zajištění hygieny, zásobování, ochrany a hlavně koordinaci všech aktivit, které se v rámci Jamboree pořádají.

Každý den převážejí autobusy tisícovky účastníků mezi Londýnem, Brownsea, Gilwellem a dalšími místy zařazenými do programu aktivit.

Je nutno anglickým skautům a všem složkám, které se podílejí na této činnosti přiznat, že tuto gigantickou akci zvládají vynikajícím způsobem. Připomínám, že návštěvníci nemají přístup do zóny, která je vyhrazena pro delegované účastníky Jamboree.

Vracím se od postřehů a posuzování skutečnosti k účasti naší skupiny na Jamboree. Ta se postupně rozpadá na menší a menší skupinky, protože udržet se pohromadě je nemožné. Každý se snaží vstřebat tu zvláštní radostnou atmosféru a navíc vyhledává zajímavosti, které se nabízejí.

Máme k dispozici pár desítek drobností na výměny, ale to chce obchodního ducha, a tak je většinou jenom rozdáváme. Akéla přivezl pár vlastních výrobků a ty vyměnil za velice zajímavé předměty. Je šikula.

Procházíme s Dervišem řadu expozic cizích států. Navštěvujeme prodejní stan Jamboree, kde si můžete podle katalogu, vydaného k této příležitosti již před Jamboree, objednat podle čísla velké množství suvenýrů za slušné ceny (řádově 2–50 Lb.). Je tam ale takový nával, že odcházíme a pokračujeme v prohlídkách dalších stanů.
 

Stan s vitrínami sběratelských skautských originálů, opasků, odznaků, tisku, pohlednic, nášivek, znaků a řadou dalších sběratelských motivů a zajímavostí je obrovský. Je naplněn kuriozitami všech zúčastněných národů. Dost dlouho nám trvalo vůbec najít naší českou expozici. Česká republika je zastoupena pouze na ploše 50x50 cm s přibližně 15 kusy exponátů!! To pokládám za ostudné!!

Hlásí se ke mně Johan, rover z mého střediska, který patří k servis týmu a dělal nám průvodce v autobusu, který nás přivezl. Má po službě a tak nás s Dervišem bere do uzavřené zóny k našim skautům.

Procházíme plni nadšení a trochu dojeti menší vstupní bránou. S nápisem Czech republik. Uprostřed malého náměstíčka vlaje na stožáru v kruhu podsadových stanů naše česká vlajka. Rázem je kolem nás kruh chlapců z mého střediska a vítání a fotografování a povídání ukončuje po chvíli aktivita, na kterou spěchají. Naši jsou oblečeni v bílých tričkách s červenými rukávy a sluší jim to.

Ostatní stany jsou většinou kopule u nás známé Gemy – v různých barvách a velikostech. V naší skupině jsou také cizí skauti a dorozumívací řečí je angličtina. Odcházíme na další putování po zajímavostech Jamboree a vracíme se do centra.
 

Nejvýraznější stany mají němečtí skauti. Obrovské černé stany jsou nepřehlédnutelné i v té mase ostatních. Uvnitř stanu se promítá nějaké programové pásmo na ohromné plátno, hraje jakási skupina, je zde prodejna i občerstvení. Další stan je restaurace, kde se vaří, podává jídlo, hlavně pečená kolena a točí bavorské pivo.

Potkáváme na své pouti nabídku stanů různých druhů a velikostí, přístřešky i kompletně vybavené ohromné a perfektně zařízené přístřeší některého afrického státu. Procházíme kolem Finů, pochvalujeme si i vybavení stanu Číny.

Největším zážitkem je ale skupina chlapců a děvčat z Afriky. Jsou celí pomalovaní, oblečeni pouze v krátkých sukýnkách a vedeni „Šamanem“, ustrojeným tak, že pod maskou a kostýmem není vidět. Zpívají rytmickou melodii a s podupáváním prochází k centrální budově, kde budou mít asi taneční vystoupení.

Další pozoruhodností jsou stavby (vázané). Velké „čtvercové kolo“, na kterém jsou zavěšeny čtyři sedačky, a houpačka, kterou známe a vážeme na LŠD a LK. A také centrální hodiny připomínající Big Ben, dále nám známé „Zborcené plochy“ ve tvaru brány nebo poutačů atd. A tím vším prochází ohromné množství skatů a skautek i návštěvníků různých ras, národů a věku.

Čas je ale neúprosný a hlavně v takovémto prostředí letí neuvěřitelně rychle. Máme stanovený čas odjezdu na 16. hodin a tak se scházíme zase jako jedna skupina u vchodu a pomalu se loučíme s tímto malým Babylonem, který na každém srdci zanechal stopu.

Přeprava nazpět je úplně stejná jako při příjezdu. Řadíme se k autobusu, odpočítaný počet a odjezd na letiště. K našemu autobusu musíme pěšky a odjíždíme z Chelmsfordu plni zážitků, dojmů a nadšení. Těšíme se z poznatků, na večeři a na zítřejší den, kdy nás čeká Mekka všech činovníků slavný Gilwell park.

 

 

Den 5. – pondělí 30. července 2007

Vstáváme jako obvykle mezi 6. a 7. hodinou a po ranní hygieně a snídani odjíždíme k cíli dnešní cesty, Gilwellparku.

Ještě plni zážitků ze včerejšího dne, očekáváme s rozechvěním dnešek, kdy se budeme procházet po místech, kde BP a dlouhá řada dalších instruktorů vytvořila legendu skautského vzdělávání.

Přijíždíme do blízkosti Gilwellu a zastaveni ostrahou ( i tady jsou zpřísněné bezpečnostní procedury), parkujeme, a náš průvodce, řidič, kuchař a tlumočník v jedné osobě - Pavel Truksa, odchází vyjednat povolení ke vstupu a samozřejmě – zaplatit pakatel 5,- Lb za každého účastníka.
Než se vyřídí formality, přijíždí druhý český autobus s našimi skautskými sběrateli a tak nastává velké vítání a velký halas. Zdravíme se s Windym, Jističem a řadou dalších a mezi tím kolem nás projíždějí autobusy s dalšími a dalšími účastníky Jamboree. Dochází nám, že v areálu určitě nebudeme sami a podle počtu autobusů, které se ihned otáčí, aby přivezly další skupinu se odhad pohybuje okolo tisícovky účastníků, kteří stráví den připravenými aktivitami.
Připínáme si náramky jako na Jamboree a pomalu procházíme ke vstupní bráně kolem velkého vázaného poutače s čísly velikosti dospělého člověka a letopočty 1907 – 2007.

Charakteristický znak Gilwellu a lesních škol - „kmen se zaťatou sekerou“ – je umístěn na impozantní vázané vstupní bráně. Po nezbytném focení přecházíme dovnitř areálu.

Protože jsme přijeli poměrně brzy, není ještě areál příliš zaplněný a tak se můžeme fotit přímo u osobního auta a obytného přívěsu BP, který stojí na trávníku před jeho sídlem. Za další půlhodinu je totiž ohraničeno lanovou zábranou a není k němu bezprostřední přístup.

Ten zvláštní slavnostní pocit činovníka, vstupujícího do svatostánku skautského vzdělávání nás po chvíli trochu opouští, protože i tady je všudypřítomná komerce, i když vůbec ne v tom trochu pouťovém provedení jako v dějišti Jamboree.

Znovu se rozdělujeme na malé skupinky a jednotlivce a vstupujeme do dějiště aktivit, vytvořených pro účastníky Jamboree.

Najít vhodný výraz pro objem činností je opravdu nesnadné. Ohromující rozsahem a možnostmi, které se současnému mládí předkládají, množstvím nápadů a technik, které si mohou vyzkoušet a natrénovat, možností ukázat svou dovednost, sílu, obratnost, rozum a šikovnost při aktivitách všech druhů.

Přicházíme k nádherné stavbě, představující vázaný, zavěšený, lanový most se známými letopočty. Lanové úvazky jsou ale pouze dekorativní, protože bambusová konstrukce je spojena svorníky a vruty. To ale nic neubírá na kráse tohoto díla. O kus dál je střeliště s řadou stanovišť a terčovnic, nádherná lezecká pevná víceúčelová umělá skála s převisem a řadou stupů a chytů.
Další možnost pro lezení je o kus dál ve formě mobilního zařízení, umístěného na přívěsu. Postavená je velice atraktivní.

Pomalu se posouvající stěna je další z možností pro dva lezce, kteří musí hledat stupy odpovídající rychlosti posuvu stěny.

Ve výšce přibližně půl metru se učíte chodit na pérových chůdách, které se připevní na nohy a balancujete k obveselení všech, kteří to ještě nezkusili.

Použití PET láhví naplněných do poloviny vodou jako raket, které do výšky až 20 metrů vystřelí po našlapání tlakového vzduchu, a v horším případě postříká diváky vytrysklou vodou.

Aktivitou pro odvážné je houpačka pro dva, zavěšená na lanech, kterou pomocí kladky vytáhnou do výšky téměř 15 metrů další zájemci. Aktéři sedící na houpačce si sami uvolní závěs, a jejich zhoupnutí musí být podle řevu, který vydávají, určitě zážitkem.

Obloukem se vracíme k sídlu BP a vstupujeme. Velmi vlídné uvedení ve vstupní hale a dál již procházíme místnostmi, kde jsou uloženy osobní věci a památky z dětství i Búrské války, a hlavně ze skautské činnosti BP a jeho ženy. V čele chodby je umístěn jeho osobní portrét, tolik známý z pohlednic a knih. Je zde vystavena souprava holí, připomínajících roverské hole našich skautů a dlouhá řada dalších relikvií, umístěných ve skleněných vitrínách.

Rozechvěni vycházíme ven a fotíme se u „bronzového bizona“ – daru amerických skautů. Procházíme vedle staré tradiční dřevěné brány Gilwellu se zaťatou sekerou v dřevěném kmeni, starého rozcestníku, symbolizujícího země účastníků Gilwellu a znovu docházíme k dějišti další části připravených aktivit.

Naše známá „opičí dráha“ upravená pro masovější podmínky – hromadný běh přibližně 200 m, skluz plastovým tubusem dlouhým téměř 50 m, dole běh přes překážkovou dráhu, vyběhnutí do svahu s překonáním dřevěné překážky, přechod po kládách a špalcích a na závěr to nejlepší, vyšplhat po provaze přibližně 2,5 – 4 m a zazvonit na zvonec. Docela náročné, ale většina to určitě zvládá. Děvčata mají stěnu i šplh nižší.

Největším hitem jsou ovšem vozíky. Úkolem osmičlenné skupiny je s dvoukolovým vozíkem projet část trati k překážce, vozík rozebrat, prostrkat jej překážkou a rozebraný přenést k další, tentokrát slaměné bariéře a za ní vozík sestavit. S vozíkem dojet na otočku a celou trasu absolvovat obráceně. U této aktivity obrovsky záleží na souhře, organizaci a dovednosti celé skupiny.

Vzpomínám si, jak před 15 lety jsme byli na show, kterou pro veřejnost pořádá každým rokem jedna ze složek britské armády (v našem případě to bylo námořnictvo), kde spolu soupeřily dvě skupiny v podobné disciplíně, jen jejich úkolem bylo rozebrat a složit ne vozík, ale napodobeninu starého kanónu – samozřejmě za daleko těžších podmínek a s daleko větší hmotností. Jejich virtuozita byla obdivuhodná, stejně jako nadšení mladých skautů snažících se o co nejlepší výsledek při složení vozíku.

V další části parku se zájemci snaží svázat malý vrhač míčů – podle tvaru jakýsi jehlan, vybavený 3 gumovými lanky a plastovým talířkem. Dostřel těchto „minometů“ byl dobře 50 m. O kus dál se kouří z ohnišť a účastníci si na stolech z připravených ingrediencí sami hnětou k opečení naše známe „chlebové hady“.

Hned vedle - v obrovském stanu je řada stolů s různými atrakcemi – vázání uzlů, vypalování do dřeva, korálky na náramky, pletení provazu pomocí prkénka, práce a dekorace v kůži, vyřezávání dřeva a řada dalších činností.

Pomalu se vracíme zpět, procházíme kolem technického zázemí Gilwell parku a také kolem jezírek, vzniklých z kráterů po německých bombách, které dopadly do Gilwell parku na začátku 2. světové války.

Dnes zde kvetou lekníny, a to je moc dobře.

Plní se nám čas, který jsme si vyměřili a navíc máme dnes ještě v plánu návštěvu Baden Powell Housu, a tak se přesouváme k autobusu, a naši řidiči nás převáží do Londýna.

Vystupujeme na Kensington Road a po chvíli hledání Queens Str.můžeme vstoupit do londýnské prodejny skautských potřeb,Baden Powell Housu kde je i centrum s možností konání konferencí i ubytování. Fotíme se venku,kde je v nadživotní velikosti socha BP ,i uvnitř a většina bratrů využívá možnosti posezení a popovídání si.
Malé nákupy, stejně jako v Gilwell parku a na Brownsea jsou „nutností“!, a hlavně – nikde jinde to nekoupíte – pohlednice s razítkem, přívěsky, a jiné drobnosti. Navíc už ostatně ani nezbývá.
Končíme návštěvu prodejny a pěšky přecházíme přes Kensington Gardens a Hyde Park k autobusu, který parkuje na Park Lane.

Londýnské parky jsou perfektně udržované. Na trávnících posedávají nebo polehávají rodinky, dvojice i jednotlivci. Vedle cesty je za ohrazením jezdecká dráha pro koně s jezdci, na jezírku uprostřed parku se projíždějí návštěvníci na lodičkách, po cyklostezkách projíždějí cyklisté na kolech i sportovci na kolečkových bruslích. Je zde růžová zahrada s pergolami, část úseku zahrady, který je ponechán živelnému vývoji, stojí uprostřed socha Diany s fontánou.
Ještě se musím vrátit ke vstupní bráně, kde uchvátí svou velikostí památník, nazývaný Albert Memoriál. Byl postaven na paměť manžela královny Viktorie, a představuje sedícího Alberta, listujícího v knize. Socha je pozlacená a je obklopena 4 sousošími Kontinentů, a vlysy s postavami z oblasti vědy a umění. Je impozantní svou velikostí, architekturou i krásou provedení.

Docházíme k autobusu a naši řidiči nás převáží Londýnem na nábřeží Victoria, kde jsme již jednou parkovali, a odkud do večeře ještě absolvujeme malou procházku.Podruhé za naší krátké návštěvy Londýna a bohužel i naposledy,se rozhlížíme po nábřeží a po druhé straně Temže. Obrovské,dnes již slavné kolo London Eye, vysoké 135 m, vybavené 35 kabinami, každá pro 25 cestujících a zprovozněné v roce2000. Je nepřehlédnutelné z kterékoliv oblasti Londýna.Celá řada nových moderních prosklených staveb-Royal Festival Hall,Waterloo Station a mnoho dalších celků tvoří nový moderní tvář Londýna.
Procházíme kolem nádherného,lidsky dojemného památníku,určeného všem vojákům druhé světové války a hlavně účastníkům bitvy o Velkou Britanii.Plasticky zde vystupují postavy letců,domobrany,hasičů,ošetřovatelů i obyčejných lidí,truchlících po ztrátě blízkého člověka.Největší část je ale věnován vojákům bojujícím na frontách druhé světové války.
Přicházíme ke komplexu parlamentu Westminster Hall a slavnému Big Benu,jehož zvon odbíjí každou celou hodinu a v plánu máme návštěvu Westminster Abby. Bohužel přicházíme pozdě. Památky jsou již zavřené a tak se rozhodujeme pro návštěvu uznávaného hlavního centra Londýna..
Přecházíme po Whitte Hall Street kolem Whitte Hallu a starého Scotland Yardu, na Trafalgar Square s nádhernou budovou Národní galerie, kostelem sv. Martina a pomníkem admirála Nelsona.Ještě kousek procházky po Strandu a končíme u cíle. V autobusu usedáme k večeři a ještě plni dojmů konfrontujeme vzájemně dnešní den a těšíme se na zítřek.

Dnešní den ale ještě neskončil,protože naši páni řidiči nám připravili malou účelovou „mňamku“ spojenou s projížďkou večerním Londýnem.Projíždíme osvětleným a zářícím centrem Londýna, mimo jiné i kolem Buckinghamského paláce, Piccadili Circus, přes Trafalgar Square,centrem City a na závěr přes Tower Bridge do bývalé staré čtvrti britských mořeplavců a lodníků ,s  cílem parkovat poblíž Greenwich.Má to svůj význam,zítra již máme termínovaný odjezd a při průjezdu Londýnem,je každá minuta dobrá.

Dobrou noc a pevnou naději, že všechno bude tak prima, jako doposud.


Den 6. – úterý 1. srpna 2007

Ranní probuzení, tentokrát ne na klasickém odstavném parkovišti, ale na odlehlejším místě vedle Greenwichského parku, kde jsme měli možnost se lehce opláchnout na místní toaletě a trochu se zcivilizovat.

Po snídani procházíme rozlehlým greenwichským parkem ke světoznámé královské hvězdárně Old Royal Observatory a protože je ještě brzy na vstup do observatoře, obdivujeme panorama Londýna, které se zde otevírá. Nejpůsobivější je určitě Swiss Re Building, která je nazývána „salátovou okurkou“ i když svým tvarem spíše připomíná dělostřelecký náboj velké ráže.Impozantní jsou tmavé pruhy postupující ve strmé spirále ke špici.Je vidět i Monument na Picadilly, vystavěný v roce 1666 po požáru, při kterém většina Londýna shořela. Je vysoký více jak 60 m s vyhlídkovým ochozem. Krásně je vidět celá oblast City, čtvrť Docklands a Canary Whant centrum, tvořenou skleněnými mrakodrapy připomínající Manhattan. Přímo pod námi je budova Národního námořního muzea, kolem kterého později půjdeme na procházku po Greenwich.


Ještě se musíme vyfotit u venkovního označení nultého poledníku umístěného za otevírací mříží, a překontrolovat správnost kovových etalonů zasazených do stěny a umožňujících v minulosti obchodníkům kontrolu svých měřidel podle starých anglických měr.


Protože máme ještě čas,vydáváme se parkem dolů, procházíme pěkně tepanými mřížovými vraty kolem Národního námořního muzea a Old Royal Naval College (námořní školy)k místu,kde ještě letos na jaře stála chlouba britského námořnictva - klipr „Cutty Sark“který jako řada jiných přivážel z Dálného východu čaj.Tyto trojstěžníky s velkým oplachtěním a štíhlým trupem, byly ve své době nejrychlejší plavidla pod plachtami.


Bohužel došlo letos na této lodi k požáru,který loď téměř úplně zničil a tak mohou návštěvníci obdivovat pouze velký stan,který pozůstatky ukrývá a doufat, že bude obnovena. Stejný klipr je postaven v suchém doku i ve Skotsku v městečku Dundee (mám jej vyfocený)stejně jako Cutty.
Pokusím se fotky naskenovat a přiložit.

Greenwich má ještě jednu zvláštnost – a to tunel pro pěší a cyklisty, vybudovaný v roce1902 pod Temží, a ústící na druhé straně ve čtvrti Barking, přímo u stanice metra. Tunel je vybaven velkoobjemovým výtahem, který ovládá obsluha a po jeho obvodu je ocelové schodiště, které mohou zájemci využít, když není v provozu výtah. Tunel i výtahy jsou chráněny kamerovým systémem. Samozřejmě, že jsme si tunel prošli a z druhé strany se mohli přesvědčit, kam až odstoupí voda v Temži při odlivu.

Greenwiche je malebné městečko, nebo vlastně předměstí Londýna, zapsané do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Příjemné malé obchůdky, uličky velice podobné uličkám ve Windsoru, udržované parky a parčíky. Otáčíme nazpět a vystupujeme k observatoři.

Je po 10 hodině místního času a observatoř je otevřena. Přes recepci procházíme turniketem a vstupujeme do nádvoří staré královské observatoře.


Nultý poledník je zde vyznačen dvěma dlouhými nerezovými pásy vycházející z budovy observatoře a končící na vnější stěně nádvoří, kde jsme se fotili. Mezera vytvořená oběma pásy, představuje nultý poledník Kuriózní je, že jeho překročením se posouváme z jednoho časového pásma, do druhého, s hodinovým rozdílem.

Obdivuhodné je moderní vyjádření a vytvoření podoby zemské osy, rovníku i nultého poledníku skulpturou, zhotovenou výtvarníkem z ocelových nerezových trubek nazývanou Times millennium sculpture. Je to čisté, zářící dílo které upoutá každého návštěvníka.


Však jich také přibývá a proto odcházíme na prohlídku observatoře. Je naplněna starými navigačními a astronomickými přístroji od nejstarších až po nejmodernější, včetně nejpřesnějších hodin, pracujících na principu oscilace krystalu křemene. Procházíme kolem význačných děl astronomů a vědců, kteří na této observatoři pracovali. Přicházíme do místnosti s dalekohledy a nakonec i do prodejny suvenýrů. Není možné nekoupit nějakou maličkost jako upomínku na tuto světově uznávanou observatoř, i když se tady dávno nic nepozoruje. Londýn vydává příliš světelného spadu na to, aby bylo možné cokoliv na obloze pozorovat.

Vycházíme ven, procházíme turniketem a v autobuse s nadšením vítáme oběd, po kterém přejíždíme k další, již poslední, kulturní památce Anglie – Canterbury.

Canterbury je v hrabství Kent a je sídelním místem arcibiskupa. Protože parkoviště je až na druhé straně města, objíždíme celé Canterbury obloukem, který nám umožňuje jej vidět z různých pohledů. Parkoviště pro autobusy je trochu zastrčené, ale do vnitřního města není daleko. Ostatně tato procházka stojí za to.

Obdivuhodně zachovalá architektura měšťanských domů, hrázděných, případně u některých s předsunutou horní částí domů, některé obložené valounky, bohatě i jednoduše zdobené, krámky vkusně upravené, hospůdky vyzdobené tak, že lákají už jenom svým vzhledem. Prostě krása! Dokonce je tu i šikmý dům, který jsme obdivovali ve Windsoru. Místní hodinářství s velkým množstvím hodin různě zapouzdřených v mosazných replikách kormidelních kol a navigačních přístrojů, barometry, teploměry i opravdové námořní navigační pomůcky, ale také suvenýry.

Přicházíme ke katedrále, která je obestavěna obytnými domy. Do vnitřního prostoru, na kterém stojí katedrála, se vstupuje branou, ve které se vybírá vstup 5 Lb. Rozměry katedrály jsou impozantní a vyfotografovat ji celou z jednoho místa prostě nejde. Vstupujeme dovnitř a hned za dveřmi je prodejní stánek s pohlednicemi a suvenýry, ale ani moc nevadí.

Katedrála je uvnitř rozdělena na dvě samostatné části. Přední s bočním vstupem je určena pro bohoslužby a je vybavena standardními židlemi a jednoduchým, i když působivým kněžištěm. Druhá část katedrály je stavovská, portál, kterým se prochází je současně i základ 75 m vysoké věže zvané Bell Hrry s zvonem, kterým se zvoní pouze při úmrtí panovníka nebo canterburského arcibiskupa. Tato část je vybavena nádherně vyřezávanými dřevěnými lavicemi, oltářem a ve střední části jsou zavěšeny staré historické prapory.

Je to nádherná, vznosná stavba. Ohromující svou mohutností a udivující vznešeností,
a s ohledem na dobu vzniku s dokonale zvládnutými technickými možnostmi.

Přesto právě tento obrovský prostor ale působí chladně a neosobně, i přes úctu, kterou vzbuzuje.

Končíme prohlídku a procházíme ještě naposledy tímto překrásným městečkem k zaparkovanému autobusu. Řidiči zatím připravili večeři, a po ní vyjedeme do blízkého Doveru, kde se nalodíme na trajekt a započneme zpáteční cestu domů.

Nazpět pojedeme stejnou trasou jako při příjezdu: trajekt Dover – Calais, a potom nonstop až na hranici České republiky – Rozvadov.

Trochu rozlámaní vystupujeme a kupujeme si za české koruny malou českou snídani, české kafe a český džus. Jsme doma. Bylo to nádherné, vzrušující, povzbuzující a pro všechny nové, takže nastal čas na rekapitulaci a hodnocení.

Měli jsme možnost zúčastnit se jedinečné události, a využili jsme ji – dostali jsme se na místa, kam se běžně dostat nemůžeme, a navíc s kolektivem bratrů, z nichž většina poznala život za hranicemi až po roce 1989. Bylo to někdy náročnější, ale skaut nikdy neskuhrá a hlavně – stálo to za to!!

Velký dík patří oběma řidičům, ale hlavně Pavlovi Truksovi, který nás zachraňoval svou angličtinou, a hlavně zařizoval všechny nutné administrativní úkony.

Dík patří i celému kolektivu za velmi dobrou souhru a spolupráci, dochvilnost a trpělivost v průběhu celé naší výpravy.

I když jsem to zmínil v úvodu, ještě znovu chci zdůraznit a ocenit zásluhu KPV 15, za solidní přístup k umožnění celé této výpravy.

No a ještě já – určitě jsem řadu věcí nepopsal tak, jak je třeba cítí někdo jiný. Určitě jsem na řadu důležitých okamžiků zapomněl a určitě jsem deník mohl dokončit i dřív – ale také jsem jej určitě psal ze srdce a velice rád.

Přeji všem účastníkům ještě více podobných zážitků, jaké jsme zažili na této výpravě.

Váš Jirka Lukšíček - Rys

 

Jeden ze zážitků na WJ 2007 (příspěvek do deníku od Akély)

Každý z účastníků našeho zájezdu má jistě spoustu krásných zážitků z návštěvy tábořiště Světového Jamboree 2007. Já jsem na tom stejně a protože každý prožíváme stejné události odlišně, chci napsat o tom, co na mne nejvíce zapůsobilo.
 

Když jsme vyjížděli z Prahy, tak jsem si uvědomil, že moje návštěva na WJ bude jiná než v roce 1995. Tehdy jsem jel ještě se svými chlapci z oddílu, byl jsem ještě v „činné službě. Snad proto jsem si při srazu naší skupiny více všiml větší skupiny old skautů z Indonésie, kteří stáli poblíž místa našeho srazu. Díval jsem se do tváří starých vůdců a viděl, že jejich oči byly naplněny smutkem. Smutkem, který hovořil o tom, že těmto skautům je líto, že nemohou prožívat to co účastníci Jamboree. Nemohou se radovat s ostatními skauty z krásných prožitků mládí, z toho, co jim dává skauting. Velice silně to na mne zapůsobilo a vylovil jsem z batohu suvenýry a obdaroval tyto staré vůdce a skauty.
 

Byli velice překvapeni z drobností, které dostali, a alespoň na chvíli se stali dětmi, radujícími se z dárků. Každý z nich se mnou chtěl hovořit, ale měl jsem veliké problémy říci jim pár anglických vět. Nikomu z nich nevadila moje neznalost angličtiny. Díval jsem se do jejich očí, které vyjadřovali v tuto chvíli radost. Radost z toho, že dostali malé dárky a dostali je od jiného, dříve narozeného, skauta, který znal jejich vlast, neuměle o ní obdivně mluvil a hlavně všímal si jich.
 

Já jsem pak v autobusu dlouho přemýšlel o českých old skautech. O tom, že by si zasloužili více zájmu ze strany středisek, okresů atd. Toto je veliká pravda a tak to vidím já.

Pavel Krajíček - Akéla